BRTNICE - HISTORIE

Za husitských válek Jindřich z Valdštejna dosavadní hrad přebudoval, takže se v r. 1430 připomíná jako bezpečné sídlo s rozsáhlým opevněním a hlubokým vodním příkopem. Vjezd do hradu střežila brána s cimbuřím. která byla později renesančně upravena; část zdiva včetně portálků se však dochovala v přízemí třetího nádvoří.
odstavec výše vychází ze zastaralých informací, podle posledních poznatků byl hrad v Brtnici založen až po dobytí Rokštejna jihlavskou hotovostí po roce 1423 (poznámka redakce hrady.cz)


Valdštejnové vlastnili Brtnici až do 16. století. Protože panství leželo na důležité obchodní cestě, vedoucí z Vídně do Prahy, jeho rozsah se neustále rozšiřoval, takže k Brtnici náležely vesnice i městečka širého okolí. Bohatství Valdštejnů se zaskvělo zvláště při okázalém sňatku Hynka Brtnického z Valdštejna s Kateřinou Zajímačkou z Kunštátu v r. 1573 na brtnickém hradě. Hynek sám v mladších letech působil v diplomatických službách krále Maxmiliána II. a zastával nejvyšší zemské úřady. V náboženských názorech se přidržoval luterství. Byl výborným hospodářem. Zemřel r. 1595.


V 80. letech 16. století byl pozdně gotický hrad přestavěn v renesanční zámek s třemi nádvořími. Autorem rozsáhlé úpravy, z níž zvláště vyniká dvoupatrová lodžie ve třetím nádvoří, byl italský architekt Baltazar Maio da Ronio, činný v jižních Čechách především u Rožmberků a pánů z Hradce. Na třetím nádvoří, v blízkosti vlastního zámeckého paláce, zdobeného renesančními arkádami, je renesanční kostel z r. 1588, přestavěný a rozšířený staviteli Piciem a Pieronim v l. 1627 - 1629 a nově upravený v druhé polovině 18. století.


Po smrti Kateřiny Zajímačky (1601) zdědil panství Zdeněk z Valdštejna. Dostalo se mu velmi pečlivého vychování a vzdělání, které doplnil studiem na vysokých školách ve Štrasburku a v Orleansu. Zachoval se jeho deník, v němž si vedl zápisy i o svých cestách po Francii, Belgii a Anglii. V Londýně si získal sebejistým vystupování přízeň královny, poznal život anglické aristokracie a navštívil i univerzity v Oxfordu a v Cambridgi. Z Anglie odjel přes Ženevu, kde se seznámil s Theodorem Bezou, do Itálie, procestoval ji a 5. června 1602 se vrátil do vlasti. Hlásil se sice k luterství, ale udržoval i styky s vůdčími osobnostmi kalvínského světa. Horlivě se zúčastnil stavovského povstání v l. 1618 - 1620 a byl i členem zemského direktoria. Po bělohorské bitvě byl v Jihlavě zatčen a uvězněn. Původně měl být popraven, ale císař mu změnil trest v doživotní žalář na Špilberku. Tuhé vězení a útrapy podkopaly jeho zdraví, takže ve vězení 24. června 1623 zemřel.
Zdeňkův majetek byl odhadnut na 206 857 tolarů, dluhy činily 28 930 tolarů. O konfiskovanou Brtnici měl zájem generál Rombald Collalto a císař poslal jeho supliku k vyjádření kardinálu Františku Ditrichštejnovi; ten projevoval rozpaky, poněvadž šlo o fideikomis, o který se hlásila i vdova po Adamu starším z Valdštejna pro své syny. Císař však její nároky neuznal a daroval brtnické panství Collaltovi za jeho válečné zásluhy. Jen nádherný nábytek z brtnického zámku byl převezen do císařského hradu ve Vídni.


Rombald Collalto byl typem kořistníků, kteří využívali porážky stavů k svému obohacení. Pocházel ze starého benátského rodu, avšak z politických důvodů musel Benátky opustit a vstoupil do vojenských služeb císaře Rudolfa II., který jej r. 1610 povýšil do stavu říšských hrabat. Osvědčil se nejenom jako voják, ale i jako diplomat. Zúčastnil se pak v císařských službách vojenských tažení v různých částech střední Evropy. Jeho nejslavnějším činem bylo dobytí Mantovy (toto město bylo rodištěm Collaltů); z ukořistěných děl dal zhotovit svícny do brtnického kostela a klíče od bran Mantovy byly dlouho chovány na brtnickém zámku. Pro neshody s Valštejnem opustil vojenskou službu, ale později se stal prezidentem dvorské válečné rady. Dvakrát byl jeho hostem na Brtnici císař Ferdinand II. Při jedné návštěvě onemocněl a uzdravil prý se vodou ze studny v zámeckém stromořadí (odtud název Císařská studně). Collalto zemřel 18. listopadu 1630 ve švýcarském Churu. S Moravou nikdy nesrostl a zůstal v zemi cizincem.
V r. 1627 povolal Collalto do Brtnice pavlány a usadil je v novém klášteře, vybudovaném při zámeckém kostele z r. 1588, který dal zároveň přestavět. Práce svěřil stavitelům Piciovi a Pieronimu (v l. 1627 - 1629). O něco později, patrně ve druhé čtvrtině 17. století, došlo také k barokním úpravám zámku, které rovněž provedl císařský architekt Giovanni Battista Pieroni, rodák ze San Miniata u Florrencie a žák B. Ammanatiho. Přesto však zůstal renesanční charakter zámku uchován.


Od té doby se přes první a druhé nádvoří vchází na třetí nádvoří, zdobené zmíněnou barokní kašnou s kovanou mříží z poloviny 17. století, kde stojí zámecký palác s arkádami. Do zámku vede majestátní schodiště s renesanční rustikou. V klenutém sále se štukovým stropem jsou nástěnné obrazy s místními historickými motivy, v sále předků obrazy předků rodu; ty vytvořil v l. 1723 - 1724 malíř Karel Töpper (1682 - 1738) stejně jako obrazy v císařském sále – celkem 11 obrazů, představujících vjezdy habsburských panovníků do Brtnice. Obrazy byly instalovány ve zvlášť upraveném sále, zvaném pak sál vjezdů. V sále předků bývala collaltovská obrazárna podobizen, v níž viselo začátkem 18. století na 200 obrazů. V 19. století byly zhotoveny pseudogotické fasády budov ve druhém nádvoří a upraveny interiéry. Nad hlavním schodištěm, na zdech zámku i v průčelí byly umístěny historické nápisy – zdobené renesanční rustikou – o postupu přestavby zámeckých budov. Kolem zámeckého areálu vznikl park se vzácnými stromy.

Collaltové zůstali majiteli zámku a velkostatku až do konce druhé světové války.



Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava, Svoboda, Praha 1981 (doplněno redakcí hrady.cz)