JIHLAVSKÁ SVÍTÍCÍ CHODBA (1)

Katakomby plné překvapení



Možná, že za to může můj článek, který byl otištěn počátkem roku 1996 v časopise Květy, kde jsem tajemnou zelenkavou záři v podzemní jihlavské chodbě do souvislosti s říší Agharti skutečně dával. Článek tehdy vyvolal vlnu zájmu o jihlavské podzemí především mezi milovníky záhad, výzkumníky paranormálních jevů, ale i mezi parapsychology, senzibily a spiritisty. Stále častěji se objevovaly zprávy o přízracích, obvykle stínech mnichů v kápích, zjevujících se ve svítící chodbě, o tajemných hlasech, ozvěně kroků neviditelných bytostí a vzdálené chrámové hudbě. Návštěvníci, ale i průvodci podzemím popisovali další a další neuvěřitelné zážitky. A podstata tajemné zelené záře zůstávala nevysvětlena.



Tajemná záře



Se záhadami jihlavských katakomb mne v prosinci roku 1994 seznámil Jan Šustr, technik správy jihlavského podzemí. Vyprávěl mi, jak v dětství prolézali s kamarády polozasuté podzemní chodby pod Jihlavou, až jednou narazili na chodbu, ve které slabě svítilo jakési nazelenalé světlo. I když zhasli baterky, mohli se vzájemně rozeznávat. Záře vycházela z bílého povlaku jakési měkké hmoty, která stěny pokrývala. Chodba je přístupná dodnes a vede směrem k dlouhé únikové štole asi 11 metrů pod povrchem u kostela sv. Ignáce. Svítící úsek je dlouhý 12 metrů a je zčásti ražený ve skále, zčásti obezděný starými cihlami. Po roce 1989 založil Jan Šustr se svými kamarády skupinu Netopýr, a společně začali upravovat podzemní chodby pro využití jako turistickou atrakci. Dnes jsou zpřístupněny veřejnosti - jsou tam betonové chodníčky a elektrické osvětlení, takže si svítící chodbu může prohlédnout každý.



Jak je to s říší Agharti



Průzkumu svítící chodby jsem věnoval dost času a proto považuji za nutné vysvětlit, jak jsem to vlastně s tou říší Agharti myslel. Pozorování slabého nazelenalého světla nebo zelenkavé záře kolem objektů i osob je typické pro případy zážitků, souvisejících s přechody do jiné reality. Tato odlišná realita, mnohem širší než tzv. "objektivní realita" racionálních lidí, leží za bariérou, vytvořenou naším mozkem, který neustále filtruje a upravuje naše vjemy tak, aby odpovídaly dohodnutému a po generace děděnému mechanistickému pohledu na svět a tzv. "zdravému rozumu". Jedná se sice o subjektivní zážitky pozorovatele, ale rozhodně to nejsou individuální halucinace ani živé montážní představy, jak se mylně domnívá konvenční psychiatrie. Tyto stavy je možno vyvolat záměrně, například mystickými koncentracemi, šamanskými praktikami, magickými rituály a podobně, objevují se však i spontánně, obvykle v místech, kde jsou tzv. "brány" nebo "okna" do jiných realit, jinými slovy v místech, kde u člověka dochází z dosud nejasných důvodů k přechodu z každodenního běžného stavu vědomí do rozšířeného stavu vědomí, které přesahuje jak svět hmotných jevů, tak časoprostorové kontinuum. Běžnými příklady prožitků v těchto stavech jsou setkání s duchovními bytostmi, přístup k informačnímu poli (akaše) a pod. Mezi tyto příklady zážitků patří i "cesty do podzemní říše Agharti". Tato říše je podle starých legend osvětlena nazelenalým světlem, vycházejícím ze stěn i stropů podzemních prostor, které ovlivňuje tok času. Ve skutečnosti však Agharta není konkretní místo pod povrchem země, kam by mohla sestoupit vědecká výprava s fyzikálními přístroji, ale jde o jakýsi stav mysli, trochu podobný snění, vyvolaný v podzemí dosud neznámým mechanizmem. Je to tedy psychický stav, který není možno vědecky zkoumat, protože vnímané jevy se neodehrávají v materiálním světě.



Chtěl jsem proto zjistit, zda se v případě jihlavské svítící chodby jedná o takovýto psychický fenomén se všemi doprovodnými jevy, nebo o čistě fyzikální záležitost způsobenou přirozeným a vysvětlitelným pochodem. Výzkum proto probíhal ve dvou rovinách. V rovině fyzikální, mající za úkol zjistit podstatu nazelenalého světla, a v rovině parapsychologické, zkoumající fenomény z psychické oblasti, tedy optické a akustické vize, spojené s tímto prostředím.