JIHLAVSKÁ SVÍTÍCÍ CHODBA (2)

Byli jsme přesvědčeni, že světélkování musí být buzeno slabým radioaktivním zářením okolní horniny (smolincem a podobně) nebo nějaké příměsi radioaktivního zářiče přímo v látce (například mesothoria). Ale měření radioaktivity horniny přímo v chodbě neukázalo žádné zvýšené hodnoty. Dále jsme postupně vyloučili bioluminiscenci i chemoluminiscenci. Tajemná zelenkavá záře svým charakterem nejvíce odpovídala fotoluminiscenci. Po ozáření světlem baterky, elektrické lampy nebo fotografického blesku se intenzita světélkování podstatně zvýšila. Rovněž při buzení ultrafialovým světlem záře značně zesílila. Nepochopitelné však bylo, že látka v chodbě slabě zářila i bez vybuzení. Odebrali jsme proto vzorky bílého zářícího povlaku na stěnách chodby pro důkladnou analýzu. Zažili jsme však velké překvapení.



V laboratoři se najednou látka chovala zcela podle všech pravidel a zákonů, jako fotoluminifor s dlouhou dobou dosvitu. Po ozáření světlem a následném umístění do tmy látka světélkovala, ale její záření postupně pomalu sláblo a asi po 30 minutách zcela vyhaslo. Objevilo se proto podezření, že ani v chodbě látka sama nezáří, ačkoliv to tvrdili i správci podzemí. Naše vlastní ověření této skutečnosti nebylo důsledné. Při první návštěvě jsme sice do chodby došli potmě, abychom ji světlem nevybudili, ale neměli jsme jistotu, zda tam chvíli před naším příjezdem někdo nesvítil.



Proto jsme při další návštěvě jihlavského podzemí v říjnu 1996 nechali chodbu tři hodiny před sestupem zamčenou, aby v ní nikdo nemohl svítit, a když jsme pak do ní potmě doklopýtali, zjistili jsme, že chodba je skutečně absolutně tmavá - po zelené záři nikde ani stopa. Stačilo pak jenom bliknout baterkou a známé tajemné světlo bylo opět tu. Vše se rázem vysvětlilo. V podzemí se pochopitelně bez světla chodit nedá, a tak kdokoliv, kdo do chodby přišel, látku nevědomky vybudil, a když pak své světlo zhasl, viděl už jenom pouhý dosvit.


Tím se situace úplně změnila. Teď už nebylo třeba hledat neznámý zdroj energie. Záhadou zůstalo pouze to, jak je možné, že má látka tak neskutečně dlouhý dosvit. To by bylo možné pouze u uměle vyrobených luminoforů. Člen našeho výzkumného týmu Walter Pavliš, geochemik z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze podrobil látku důkladnému chemickému rozboru i rentgenografické struturální analýze a zjistil, že se skládá z barytu (BaSO4) a wurtzitu (hexagonální modifikace ZnS). Druh wurtzitu, nalezený ve vzorku z jihlavské chodby, byl silný luminifor, který je uměle vyráběn a pod jménem Sidotovo blejno používaný pro luminiscenční látky a svítící barvy s dlouhou dobou dosvitu. Přítomnost barytu vysvětlil ing. Věnceslav Patrovský, CSc. Za druhé světové války byl baryt používán jako plnidlo do lacinějších druhů uměle vyráběných luminoforů. Německá firma IG Farben Leverkusen vyráběla Leuchtgelb, svítící sirník zinečnatý s příměsí 50 procent barytu, který byl za protektorátu běžně v prodeji. Tato látka se používala mimo jiné k označování objektů a vchodů do protiletadlových krytů, které měly být ve tmě viditelné i po vypnutí elektrického proudu a tedy i osvětlení. Proč byla natřena na stěny šestimetrového úseku chodby v jihlavském podzemí není dosud zcela jasné. Sloužila možná jako nouzové orientační osvětlení v protiletadlovém krytu, možná ale také, že zde byly prováděny zkoušky svítivosti této látky. Chodba se totiž nachází pod bývalými kasárnami, kde byl za války umístěn Wehrmacht.



Takřka souběžně s námi prováděl nezávislý průzkum svítící látky z jihlavského podzemí reportér časopisu Koktejl Zbyněk Pavlačík. Při analýze látky mu však byl místo wurtzitu mylně stanoven velice podobný sfalerit (krychlová modifikace ZnS), který luminofor není, a proto jeho závěr, že se jedná o uměle vyrobenou sloučeninu sirník barnatozinečnatý (BaZn)S, je nepřesný. Jisté však je, že záhada tajemné zelenkavé záře je vyřešena a není na ní nic paranormálního.