JIHLAVSKÁ SVÍTÍCÍ CHODBA (4)

Začátkem roku 1997 tedy vyrazil do jihlavské chodby opět Ivan Mackerle, tentokrát se senzibilkou a na Sibiři zasvěcenou šamankou Pavlínou Brzákovou. Výsledkem nebyl nijaký dramatický zážitek, pouze zajímavá automatická kresba senzibilky. Ivan Mackerle již chtěl odložit "jihlavský případ" ad akta, ale právě v té chvíli o něj projevila zájem televize…


Ve čtvrtek 16. května 1997 odpoledne dorazily na pozvání Ivana Mackerleho do Jihlavy za přítomnosti televizního štábu dvě senzibilky - Marie Löwová a Jenny Nowak. Měly sestoupit do podzemí a říci svůj názor na to, "co se tam vyskytuje".




V časopise Fantastická fakta 5/97 o tom Marie Löwová píše následující řádky:



Než jsem sestoupila do podzemí, prohlížela jsem si jeho plánek, vyvěšený před vchodem, a pro vlastní potřebu začala vyhledávat místa, kde by bylo něco podivného, pro člověka nebezpečného a podobně. Našla jsem několik míst - na začátku a na konci tzv. svítící chodby, kde jsem cítila velmi negativní energii, další bylo uprostřed této chodby, kde jsem našla něco, co jsem nemohla přesně identifikovat. Nebylo to ani vysloveně negativní ani pozitivní, prostě jsem si s tím nevěděla rady. Svěřila jsem se se svým zjištěním průvodkyni, která měla tam dole několik podivných zážitků. Ta se mě ptala, jestli jsem v chodbách už někdy byla, protože jsem "kritická" místa přesně určila. Na další hovor nezbyl čas, protože jsem měla poprvé vstoupit do podzemí, i když s televizním štábem to není zas až tak nic dobrodružného.



Už jsem navštívila hodně podzemních chodeb v různých městech Čech, ale při vstupu do zdejších prostor jsem pocítila zvláštní tíseň, ačkoliv jsem se vědomě vůbec nebála. Jako by mi na prsou seděla noční můra, hůř se mi dýchalo, srdce mi bilo o poznání rychleji a celá jsem se roztřásla, ovšem nikoliv zimou (že by rozrušení nebo tréma z natáčení?). I na místě samém, tedy na začátku a na konci svítící chodby, o které jsem ani nevěděla přesně, kde se nachází, protože v podzemí to všechno vypadá úplně jinak, jsem opět našla místa, která se mi ani na plánku "nelíbila". Také jsme se dostali k místu, kde byly viděny podivné úkazy. Bylo to téměř uprostřed svítící chodby, kde jsem detekovala asi půl metru širokou, řekněme "zónu", která procházela od pravé stěny chodby k levé. To bylo místo, které především zajímalo filmaře - chtěli vědět, co tam cítím a co by to asi tak mohlo být.



První vjem, který jsem měla, když jsem do tohoto pásma vstrčila ruku, byl ten, jako bych se dotýkala předmětu pod napětím. Bylo to zvláštní, nikdy jsem se zatím ve své praxi s takovým intenzivním pocitem nesetkala. Později jsem si na něj zvykla a snažila se zjistit, jaká je jeho příčina. Částečně jsem cítila podzemní vodu, což by nebylo nic divného. Ale bylo tam ještě něco jiného, cosi daleko intenzivnějšího... Neuměla jsem to televiznímu štábu popsat, natož vysvětlit, co "to" je. Ostatně jakékoliv soudy po prvním ohledání místa by asi nebyly nejserióznější.
Jenže pracovníci televize potřebovali nějaký zajímavý záběr. Štáb proto nechal v chodbě zapnutou kameru s mikrofonem a nechal tam Marii Löwovou asi hodinu o samotě. Žádný mimořádný úkaz se však natočit nepodařilo. I když - senzibilka tvrdila, že měla během zmíněné hodiny dvakrát pocit, jako by za ní někdo stál a pozoroval ji. Když se otočila, nikdo tam pochopitelně nebyl…


Pozitivní závěr byl pouze jeden: obě senzibilky se nezávisle na sobě shodly na "místech i pocitech".


Věci se tedy nikterak nehnuly kupředu. Jenže ještě téhož roku přišla hotová bomba: Jihlavského "ducha" se skutečně podařilo natočit!