JIHLAVSKÁ SVÍTÍCÍ CHODBA (5)

Jak to všechno začalo



Celý tento příběh se začal odvíjet u mého kamaráda Pavla Dražana - režiséra, s nímž jsem natočil řadu reportáží, odvysílaných později v pořadu Na vlastní oči. Jednoho rána mi Pavel přinesl do redakce výstřižek z novin. V článku jsem četl o záhadách jihlavského podzemí, kde prý světélkuje chodba a odkud si někteří lidé odnášejí prazvláštní zážitky. Někdo prý v podzemí slyší tajemné zvuky, dokonce snad varhanní hudbu. Někdo prý uviděl stín tajemného mnicha. Kromě toho se tam dole údajně nachází jakýsi skalní výklenek, o němž se někteří lidé domnívají, že je to vlastně brána do jiného časoprostoru.


Pavel Dražan mi nasadil do hlavy pomyslného brouka. Za pár dní jsem se sešel se záhadologem ing. Ivanem Mackerlem. Dnes už každý ze zasvěcených ví, že Ivan odhalil tajemství světélkující chodby. Přišel na to, že stěna byla natřena zvláštní luminiscenční barvou - v době druhé světové války si tak lidé značili přístup do protileteckého krytu... Ivan přišel s dalšími nápady, jak oživit chystanou televizní reportáž o záhadách jihlavského podzemí.


A potom už následovala moje první cesta do Jihlavy. Poznal jsem Jarku Divišovou, Jirku Havlíčka, Jardu Slámu a další lidi z jihlavského družení Netopýr. Velkou radost z chystaného natáčení zrovna nepociťovali. Nedivil jsem se jim. Měli obavy z laciné senzacechtivosti. Nicméně jsme se dohodli a 13. května 1997 jsem přijel do Jihlavy s celým filmovým štábem.




První noc



Čekala mě první noc. První noc v jihlavském podzemí. Už v Praze jsem se totiž rozhodl, že se pokusím v jihlavských katakombách přespat. V těsném sousedství tajemného výklenku.
Ještě předtím jsme však podnikli několik experimentů. Senzibilky ing. Marie Löwová a Jenny Nowak se nezávisle na sobě shodly v tom, že mezi výklenkem a protější stěnou prochází něco, co by šlo pojmenovat jako kladný i záporný druh energie. Obě se také pokusily o automatickou kresbu, kdy se senzibil uvede do stavu naprostého soustředění a poté mu ruka automaticky kreslí nejrůznější obrazce - údajně by tyto obrazce měly symbolizovat něco, co se v daném prostoru nachází a co není vidět lidským okem. Obě senzibilky mě zaujaly. Ing. Löwová například tím, že v podzemí cítila "jakési bytosti, které někdy byly živé..." a Jenny Nowak svou automatickou kresbou; na papíře se objevila podivná postava se zvláštní, spíše hranatou hlavou...


No a pak už byla řada na mně. Ve starých pověstech jsem čítával, že hodina duchů by měla být mezi půlnocí a jednou hodinou ranní. Protože jsem si nebyl jistý, zda duchové registrují letní i zimní čas - udržoval jsem se raději v bdělém stavu už od třiadvacáté hodiny až do druhé hodiny ranní. Kromě občas nepříjemných pocitů, které prožívá zřejmě každý, kdo se někdy v noci ocitne na tajemném místě úplně sám - jsem nezaznamenal nic zvláštního.


Takže jsem se zavrtal do spacáku. Věděl jsem, že už mohu usnout - kdyby se v chodbě cokoliv přihodilo, vše by měla zaznamenat časosběrná kamera, která tu nepřetržitě pracovala...
Usnul jsem. A teď přichází první nevysvětlitelná událost. Aby bylo jasno - já netrpím na noční sny. Zřejmě spím tak tvrdě, že si pak žádný sen nepamatuji. Jenomže v této noci jsem měl sny dva. A velmi živé. A velmi symbolické pro můj osobní život. Nechci tyto sny podrobně líčit, ale o druhém snu přece jenom něco říci musím. Odehrával se totiž přímo v jihlavském podzemí. Najednou jsem z ničeho nic procházel místy, která jsem znal od předešlého dne. Po nějaké době se mi podařilo dostat do zcela neznámého podzemního prostoru. Bylo to tam velmi zvláštní. A - nebyl jsem tam sám... Pak jsem se probudil. Ležel jsem ve spacáku a hodinky ukazovaly tři ráno. Cítil jsem se nesvůj. Měl jsem totiž pocit, že to, co se před chvílí odehrávalo, nebyl sen, ale skutečnost. Všechno bylo příliš živé...


Zbytek noci jsem strávil mezi spaním a bděním. Ráno jsem z odzemí odcházel ani zklamaný, ani nadšený. Žádného ducha - což se ostatně dalo předpokládat - jsem neviděl.
Přesto však tento příběh první jihlavské noci měl pointu...



O pár dní později jsem si na videu prohlížel materiál, který jsme dole natočili. Bedlivě jsem se díval zejména na to, co pořídila časosběrná kamera. Najednou - nevěřil jsem svým očím - vidím sám sebe, jak vylézám ze spacáku, obouvám si boty a náhle - zmizím... V dalším záběru však zase ležím klidně ve spacáku. Podle časového kódu jsem zjistil, kdy byl tento záběr pořízen. Teď se držte - bylo to těsně před třetí hodinou, tedy v době mého druhého snu... Pamatuji si, že jsem v průběhu noci několikrát opustil spacák. Ale dal bych krk za to, že to nebylo mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní... Na inkriminovaný záběr jsem se díval několikrát za sebou. Se mnou také režisér Pavel Dražan a kameraman Luboš Stibůrek. Nakonec jsme celou záležitost uzavřeli s tím, že kamera mohla mít drobný časový výpadek a já zřejmě v onu dobu opravdu vylezl ze spacáku - byť jsem si to pak nepamatoval... Přistoupil jsem na tento závěr. Už také proto, abych já - coby nevěřící Tomáš, který odmítá jakoukoliv víru v duchy a nadpřirozené bytosti - neztratil soudnost. Přesto však ve mně celá tato příhoda ve mně zanechala značné rozpaky.
Ale celá věc měla své pokračování…


Obr: Katakomby-podivný stín.jpg