JIŘÍKŮV KÁMEN U POLNÉ

S ním – Janem Sozimou z Rouchova, chodíval často na dlouhé procházky okolní krajinou. Kdysi se také spolu s několika ozbrojenci vydali do polí a lesů. Za veselého rozhovoru vkročili do lesů nad vesnici Věžničkou, kde na mnohých místech se jim rozevřel překrásný rozhled buď do Čech, nebo na Moravu. Konečně stanuli na nejvyšším místě tohoto lesnatého kopce, které bylo bez stromů, a zůstali jako očarováni výhledem na pohraniční hvozdy jamenské, rytířské a několik osad na Moravě. "Pro tento výhled," zahovořil Jiří z Poděbrad, "těšívám se vždy na cestu do Polné." "Jsem již stařec, pane Jiříku," odvětil zbožný Sozima, "ale i má duše se povznáší takovým výtvorem ruky Boží. A což, pane správce, kdybys viděl i jiné krajiny naší Vysočiny, jež dosud se tvému zraku ukrývají? Zdaž potom bys nezatoužil prodlévat zde dobu delší?" "Rád bych, příteli," řekl Jiří vřele, "a snad se i má touha splní, abych na hradě pobyl delší chvíli. "Vždyť mám dva syny," dodal s úsměvem. Mezitím odešel jeho průvodce Sozima do lesa na houby a Jiří osaměl. Usedl na velký balvan a čekal na svého přítele. Kde se vzal tu se vzal, objevil se před balvanem stařec a zvolal: "Buď zdráv, český králi Jiří z Poděbrad!" Jiří se podivil, že stařec zná jeho jméno a zeptal se jej, kdo je on. Stařec odvětil: "Já jsem Osud a zjevuji se jen tomu, kdo má řídit českou zemi jako její vládce." "Vždyť jsem jen pouhým správcem této země," zvolal Jiří, nevycházeje z údivu. "Ale brzy budeš jejím vládcem-králem." "Ale vždyť je zde ještě kralevic Ladislav," odpověděl Jiří. "Jakmile dospěje do jinošských let, zemře na mor," odpověděl stařec neúprosně. "Kéž Bůh odejme raději život mně než tomu dítěti!" odvětil Jiří. "Nechtěj rušit úhradky Boží," pravil stařec, "a poslyš mou radu. Až budeš zvolen českým králem, pilně sem zajížděj. Kdykoliv uvidíš z tohoto balvanu utrhnouti se kámen a padati do údolí, věz, že to znamení nastávající vojny." Sotva to stařeček Osud dopověděl, zmizel jako pára nad lesy. Když pak vladyka Sozima se navrátil zpět obtížen houbami, vraceli se společně mlčky do údolí k rybníku Peklu. I stalo se, že v roce 1457 Ladislav Pohrobek ani ne osmnáctiletý zemřel morovou nákazou a jeho nástupcem se stal Jiří z Poděbrad.


I neopomněl nový český král zajížděti často do Polné, kde vyhledával známý balvan, po něm Jiříkův kámen zvaný. Zamyšlen na něm sedával a pozoroval, jak často se utrhl kus kamene a s hukotem se valil do vln Pekla, věště nepokoje a války.



Z knihy: LIDOVÉ POVĚSTI Z JIHLAVY A OKOLÍ (Karel Polák, 1993)