KAMENNÝ TVRZE NA JIHLAVSKU ....

Jsme u cíle naší cesty, stojíme nad hrádky u Dlouhé Brtnice, Jihlavy a Stonařova. Ale nechvátejme tolik. Ještě se zadívejme na leteckou fotografii, kterou nám nabídla krátká návštěva na Obecním úřadě v Kamenici u Jihlavy. Úžasný objev staré zaniklé stezky vedoucí obdělávanými poli a městečkem a míjející oválné opevnění, snad tvrz, na úpatí kopce Zlatá Hora. Při chůzi po zemi by člověk neviděl nic, nad leteckým snímkem spatří cesty naší historie. Pojďme tedy společně někam hodně zpátky na přelom 12. a 13. století a pozastavme se u jednotlivých vyjmenovaných míst.



Dlouhá Brtnice. Její vznik nelze přesně určit. První písemná zpráva je zachycena v Zemských deskách brněnských roku 1365, a je zde zapsána jako propugnaculum, což je označení pro hrad či opevnění s hradbami a baštami. Později, v roce 1369, se zmiňuje jako municio, opět opevnění s hradbami. Tuto skutečnost potvrzuje Vladimír Nekuda a Josef Unger ve své publikaci Hrady a tvrze na Moravě a mimo jiné dodávají, že jde o tvrz typu vodního opevnění, neboť byla chráněna dvěma rybníky. Jeden byl nad tvrzí a druhý pod ní. Při pohledu na starý plán vesnice z roku 1778, nakreslený geometrem Franzem Bourischkem, vidíme, že tvrz byla jištěna prakticky jen jedním rybníkem, který je na plánu označen Dorf Teicht čili Návesní rybník. Druhý, horní rybník Wibiral, sloužil jinému účelu. Další důkaz nám poskytuje Alois J. Pátek ve Vlastivědě moravské, Jihlavský okres, kde mimo jiné uvádí, že zde bývalo ve 14. století jakési tvrziště, není však po něm ani stopy. Dodejme, že místopis vyšel v roce 1901. Současně autor poznamenává, že celou ves koupilo po dvou částech město Jihlava a na druhé kupní smlouvě je zmínka o "zámku se dvorem". Tato listina je dodnes založena ve Státním okresním archivu v Jihlavě ve sbírce listin pod čís. 463. Z jejího obsahu se dozvíme, že dne 24. dubna 1542 prodává Valentin Pražák, jihlavský měšťan, purkmistru a radě města Jihlavy tvrz v Dlouhé Brtnici, dvůr a půl vsi Dlouhé Brtnice a půl pusté vsi Louček s příslušenstvím za 1200 kop grošů českých. Je však zde založena i starší listina z 23. dubna 1538 číslo 454, podle které Dlouhou Brtnici právě kupuje již zmíněný Valentin Pražák. Také v této listině je uváděna tvrz se dvorem, což jen dokazuje, že byla v 16. století ještě využívána, ať už sloužila jakémukoliv účelu.


Podle stavu zachyceného plánem můžeme usuzovat na zánik této tvrze v průběhu třicetileté války. Její vykreslení je dostatečným důkazem o její existenci, velikosti a vzhledu. Ve směru k dnešní vsi byla bezpečně chráněna rybníkem. Na opačné straně potom dvojitými hradbami a příkopem a v místě strmého svahu patrně jedinou zesílenou hradbou. Podle kresby můžeme dále usuzovat na tři objekty a není vyloučena ani obranná věž ve směru ke vsi, kde se tato možnost přímo nabízí. Zde také byla umístěna vstupní brána, ke které směřovala stará cesta od Nevcehle a krátká přípojka k hlavní trase později císařské silnice na Vídeň a Jihlavu, což bývala v dávných dobách trasa Haberské stezky. V nejširším místě měla tvrz kolem 60 metrů. Hlavní opevnění bylo mírně oválné s průměrem asi 30 až 40 metrů.


Stonařov. Ves a později městečko, jehož základem byla patrně tvrz založená koncem 12. století při důležité Lovětínské stezce, která se právě v těchto místech křížila se stezkou Haberskou. Počátkem 13. století dostali toto území příslušníci rodu Ranožírovců, kteří měli v erbu jelení paroh, což bude souviset s pojmenováním tvrze samotné. Jméno vsi zase odpovídá jménu Stonař, který se vyskytuje v listinách v roce 1218 a 1226 a který byl údajně bítovským komorníkem. K rozvoji samotné vsi pak přispěla vnější kolonisace zdejšího území v polovině 13. století německy hovořícími osadníky patrně z Dolních Rakous, čemuž by odpovídala stavba zdejšího karneru.


První zmínka o tvrzi je podle Nekudy a Ungera v Zemských deskách brněnských z roku 1531, kdy se zapisuje tvrz zvaná Hirspiel jako pustá. Podle Pátka stávala ve Stonařově tvrz Hirschbühel, mylně uváděná Hirschspiel. V jihlavském archivu je uložena listina s pořadovým číslem 415, která je datována 25. února 1534 a která potvrzuje, že Ctibor a Jan Roubíkové z Hlavatce prodávají purkmistru, radě a obci města Jihlavy své zboží, pustou tvrz Hirzpuhl, tvrz Stonařov s městečkem a šesti dalšími vesnicemi včetně pustých za obnos 4500 kop grošů českých. Překvapující je, že jsou zde uvedeny hned dvě tvrze. Při pohledu na katastrální mapu Stonařova z roku 1778, jejíž autorem byl J.N. Krzaupal, se nabízí jako tvrz Stonařov komplex objektů s centrální stavbou označenou číslem 29 v prostoru za kostelem sv. Václava. Jak naznačuje uspořádání objektů, byla tvrz oválného tvaru a stála na protáhlé vyvýšenině, která byla ze tří stran obklopena údolím říčky Jihlávky. Ještě v době vzniku mapy byla obehnána zdí. Chráněna byla od východu hned třemi rybníky a již zmíněná Lovětínská stezka ji prakticky těsně míjela, takže vstup byl zřízen na západní straně. Některé objekty v sousedství mohly být součástí obranného systému tvrze. Důležitost tohoto místa potvrzuje samotné umístění kostela se hřbitovem a karnerem v její bezprostřední blízkosti. V této době se zde soustřeďuje i další výstavba rozrůstající se vsi. Oválné opevnění mělo přibližné rozměry 80 x 40 metrů s centrálním objektem ve tvaru U a s celou řadou drobnějších, rozmístěných podél hradby.


Druhá tvrz je na mapě zcela jasně vykreslena a měla rovněž tvar nepravidelného oválu, v jehož středu je vepsáno pojmenování - Hirsch Bügl, což je v překladu Jelení Oblouk, ve významu Jelení Tvrz na oblouku nad potokem. Historik Pátek uvedl ve svém popise název Hirschbühel, Jelení Pahorek, což je pro naši tvrz příznačnější. Sám název napovídá, že stavbu inicioval některý z příslušníků rodu Ranožírovců, pánů s jelením rohem. Tato tvrz byla opatřena dvojitou hradbou a příkopem a stála na návsí nad soutokem dvou přítoků říčky Jihlávky. Není vyloučeno, že na její ochranu byl vybudován na severovýchodní straně velký rybník Marckt Taücht neboli Hraniční, související snad s vymezením Lovětínského Újezdu. Dnes je tento rybník zrušen, ale přesto je zde půda stále podmáčená a bahnitá. Na jižní a západní straně se v minulosti rovněž rozprostíraly bahnité louky napájené vodami zmíněných potoků a tak jediný možný přístup byl při severozápadní straně a k němu také směřovala jediná komunikace táhnoucí se od jihovýchodu, snad jdoucí od Kněžic a Třebíče. Rozměry vnějšího opevnění byla asi 50 x 40 m a vnitřní plocha, kde byly umístěny potřebné objekty, měla 25 x 20 m. Vše nasvědčuje tomu, že lépe strategicky umístěná tvrz Hirsch Bügl byla postavena později, v neklidných dobách, a to přímo některým příslušníkem rodu s jelením parohem, jak z daného pojmenování vyplývá. Starší však bude tvrz nacházející se dnes ve vsi a pojmenovaná po svém zakladateli Stonařov čili Stonařův Dvůr, sloužící jako útočiště a přístřeší pro kupce a obchodníky, kteří tudy táhli ku Praze, Vídni či do nitra Moravy, tedy v době relativně klidné, na konci 12. století. Pro větší bezpečnost byl dvůr později obehnán hradbou. Tento názor podpořil znalec zdejšího kraje Lubomír Peltan, který již dříve došel k podobným závěrům.


O hrádcích v nejbližším okolí Jihlavy se dosud mnoho nepsalo. Snad vůbec jedinou zmínkou je zpráva v Jihlavských listech z roku 1930, která byla uveřejněna pod nadpisem Záhada "Zámečku" u Jihlavy. Týkala se pozemku o výměře asi 2 měr, který prý od pradávna nesl pomístní název Na Zámečku. Toto místo v minulosti přitahovalo velkou pozornost jihlavských historiků, především německých, neboť bylo nazýváno Keltenhring, Keltské sídliště a mělo dokazovat prastaré osídlení tohoto území Kelty. Vykopávky započaly v roce 1929 pod vedením knihovníka Hanze Krczala, ale odhalily pouze mocné středověké zdivo. Další pokus s podporou Mnichovské akademie a pod vedením univ. profesora Dr. Franze a jihlavského historika JUDr. E. Schwaba potvrdilo existenci hradištního valu, příkopu a hrádku. Zpráva dále uvádí, že celý hradební příkop byl dobře patrný ještě v roce 1835. Nicméně, při průzkumu byla objevena stavba o základech 6 x 2,5 m a v jejím požářišti středověké střepy a hrot kopí. Další objekt či přístavba měla rozměry 10 x 13,5 m a byla dlážděna krásně zachovalými dlaždicemi. Její nadzemní část byla prý rovněž dřevěná a byla pokryta prejzy. Nápadné množství hřebů bylo vysvětleno celodřevěnou konstrukcí omazanou pravděpodobně maznicí. Následovalo objevení jakýchsi dvou mohutných základů dlouhých 25 a 42 m, o nichž nebylo možné uvést nic bližšího. Další zajímavostí byl objev zachovalého a kameny klenutého kanálku, kterým se prý přiváděla voda do příkopu. Ta vytékala ze studny uvnitř opevnění, která ale nebyla nalezena. Voda prý měla po přezkoušení výbornou kvalitu.


Současně byl při odkryvu odhalen hrob neznámého mladého muže. Byl zde pohřben pouhých 30 cm pod ornicí a podle dobrozdání odborníků se tak stalo někdy před 300 léty. Poté byl celý průzkum ukončen a místo bylo zahlazeno a připraveno pro další polní práce.


I. - takzvaný Zámeček v prostoru dnešní školy na sídlišti Březinky s vyznačením průběhu staré solniční stezky.
II. - zbytky Hrádku poblíž Kosova, dnes zahrádkářská kolonie.


Podíváme-li se na vojenský plán Jihlavy a okolí z roku 1825, který byl vypracován příslušníky zdejšího regimentu Molitorem a La Croixem a který je uložen ve Státním okresním archivu v Jihlavě, vidíme, že celý hrádek je velmi dobře patrný a je pečlivě zakreslen. Můžeme spatřit skoro kruhový tvar, který se nacházel nad skalním útesem nad řekou Jihlavou asi v polovině vzdálenosti mezi Hruškovými Dvory a bývalými Handlovými Dvory. Dnes se toto místo nachází poblíž školního areálu na Březinkách. Podle měření byl vnější průměr hrádku kolem 40 m a vnitřní kolem 20 m, což by odpovídalo nalezeným základům, o nichž se komise dosti neurčitě vyjádřila. Podle podobných zdokumentovaných hrádků býval uvnitř vždy jeden obdélný objekt, někdy dva menší, což je i náš případ. Podle nepřesného průzkumu střepů v požářišti, datovaných asi do 13. až 14. století, můžeme soudit na zničení hrádku v průběhu let 1304 - 1307, kdy okolím táhla vojska Albrechta či Rudolfa Habsburského a kdy Raimund z Lichtenburku obsadil Jihlavu a nebo na polovinu 14. století, kdy moravský markrabě Jan Jindřich dovolil Jihlavě bořit pro svou vlastní bezpečnost okolní sídla lapků a loupeživých rytířů. Ale mohlo také jít o prostou nešťastnou náhodu, při níž dřevěná stavení v hrádku lehla popelem a majitel se přestěhoval do města.

Sama existence hrádku na skále nad řekou Jihlavou, o němž se z generace na generaci nesly bájné zkazky, a který byl umísťován do různých lokalit, byl inspirací pro romantického kronikáře Václava Hájka z Libočan a jeho Kroniku Českou, vydanou poprvé v roce 1541. Ve stati o založení města už v roce 799 hovoří Hájek nejprve o zbudování mocných hradeb kolem tohoto místa při řece nebo, chcete-li, o založení hradu. Následný obrázek, ať již vytvořený náhodně či se znalostí právě našeho místa, se pro tuto legendu přímo nabízí. Vždyť v té době, v polovině 16. století, měla být Jihlava a její obyvatelé na co pyšní a tak sám rok založení s mohutným hradem na samém prvopočátku, měly umocnit slávu a důležitost Jihlavy v očích okolního světa.
Současně v těsné blízkosti našeho hrádku probíhala stará stezka, prý zvaná Solniční, spojující Čechy a Moravu a směřující odtud na Brtnici a Třebíč a na opačné straně prý navazovala někde za Hruškovými Dvory na stezku Haberskou. Řeku Jihlavu překonávala stezka širokým brodem, který je dodnes patrný vedle lávky u helenínské čističky odpadních vod a ještě po II. světové válce byl běžně užíván při cestě z Helenína na Kalvárii. Stojí za zmínku, že stáří této stezky podpořil nález zlaté římské mince v Hruškových Dvorech, která se však později ztratila. Snad prý byla darována do musea v Telči.


Při popisu hrádku nás nutně musí napadnout jeho název. Připusťme tedy, že existoval v samém závěru 12. století či na počátku století 13. Tehdy se v okolí staré osady Jihlavy nacházela celá řada dalších vsí, o nichž prakticky dodnes nevíme nic a neumíme je ani přesně lokalisovat. Mohlo to být stejně dobře Poříčí, jako třeba Ctiboř. A abychom to měli ještě o něco záhadnější, kousek odtud byl další hrádek a to při stejné stezce, na mírném návrší nad bývalými Handlovými Dvory, kde se rozkládá dnešní zahrádkářská kolonie. Najdeme jej na stejném plánu z roku 1825, při levé straně cesty z Jihlavy do Kosova.


Druhý hrádek byl oválného tvaru a byl chráněn rybníkem a možná vodním příkopem napájeným protékajícím potůčkem. Vstup je patrný od jihozápadu po vyvýšené zanikající cestě. Jeho rozměry jsou přibližně 20 x 25 m, ale mohl být ve skutečnosti větší. Část valů byla asi použita při budování hornických rybníčků v celém dlouhém pásu od Kosova až k řece Jihlavě, kde můžeme ještě v roce 1825 napočítat 16 hrází.


Letecký snímek Kamenice u Jihlavy: Pod číslem I. patrna nejstarší tvrz oválného půdorysu viditelná pouze touto technikou. Pod číslem II. je stávající renesanční tvrz v městečku a šrafovaná čára značí starou zaniklou komunikaci na Třebíč, Polnou a Velké Meziříčí...


A nyní přejděme od plánů a map k letecké fotografii Kamenice u Jihlavy. Díky pochopení a pomoci pana starosty Josefa Matějíčka bylo možné pořídit kopii alespoň části této rozměrné fotografie a na ní rozeznat starou tvrz rozkládající se při zaniklé stezce na úpatí vrchu zvaného Zlatá Hora. Ten byl v minulosti opředen celou řadou pověstí o zaniklém klášteru, tajných chodbách z Kamenice do útrob tohoto bájného vrchu a pokladu v hlubinách hory. Faktem zůstává, že se podařilo objevit oválný opevněný útvar o rozměrech 100 x 200 m, což je druhá tvrz v Kamenici a nepochybně mnohem větší a starší, než ta renesanční, stojící dnes přímo v městečku. Byla zřejmě předchůdkyní budoucí vsi, která se později formovala podél Kamenického potoka a podle něho byla pojmenována. Do roku 1298 byla majetkem zeměpanským a pak ji daroval Václav II. třebíčskému klášteru, v jehož držení zůstala až do roku 1468. Z konce 13. století může pocházet románský základ budoucího kostela sv. Jakuba Většího a postupný rychlý rozvoj vsi. Stará tvrz nevyhovovala novým požadavkům, stála stranou velké křižovatky několika důležitých cest, stranou vydatného zdroje vody a neposkytovala ve svém nejbližším okolí ani optimální plochu pro výstavbu tehdy tvořících se ulicovek. Posledními majiteli staré tvrze mohli být příslušníci vladyckého rodu Dobeš a Jindřich z Kamenice, kteří jsou uvedeni v Zemských deskách brněnských z roku 1358 a o kterých se Nekuda a Unger zmiňují, že sídlili nepochybně na tvrzi. Dodejme, ještě na staré tvrzi. Ta pravděpodobně koncem 14. století opuštěna postupně chátrala a stavební materiál byl používán obyvateli k výstavbě nových kamenných domů. Nové sídlo bylo přemístěno do vsi a postupem času upravováno. Podle nejstarších i novějších fotografií pořízených při nedávných rekonstrukcích byla odhalena řada gotických prvků, jádro tvrze prý tvořila gotická věž a k ní byla přistavěna renesanční část. Na konci 19. století, což je patrné z fotografie v Pátkově Vlastivědě Moravské, stála ještě při tvrzi Dolní Brána, jako poslední součást celého nevelkého opevnění.


Co dodat závěrem. Řadu překvapujících zjištění by mohl potvrdit a upřesnit archeologický průzkum. Dříve, než jednotlivé lokality budou zastavěny a zničeny. Doufejme, že se to jednou někomu podaří.




Ladislav VILÍMEK, Rounek 25