KOZEL DOBRODĚJ - JIŘÍN

"Panebože, proč jsi na nás seslal takový zlý osud?" stěžoval si v zešeřelém chlévě. "Co si teď jenom počneme, kam se vrtnem?"

Tak a podobně pokračoval ve svých lamentacích, nikdo mu však neodpověděl. Posléze zlostně vykřikl:


"Copak si to zasloužím? Vždyť ani toho bradatého kozla v chlívci nemám!" Bůh ví, proč si vzpomněl zrovna na takové zvíře, jenže co se v té chvíli nestalo : Chlévem se rozlehlo hlasité zamečení, a když se sedláček ohlédl, spatřil u žlabu tak velkého kozlího rohatce, že z něho šel strach.


Byl celý černý, oči mu žhnuly nejinak než čertisku a rohy špičaté a ostré jako dýky na první pohled odradily každého, kdo by se snad s ním chtěl potýkat. Zvíře šak stálo docela klidně u žlabu a pochutnávalo si na zeleném krmení.
Zprvu měl sedláček strach, že se sem v podobě kozla přistěhoval sám ďábel za jeho stížnosti, ale brzy ho ten strach přešel. Začalo se mu totiž dařit – úroda brambor byla taková, že si mohl koupit novou krávu, a za několik let se z chuďasa chalupníka stal zámožný statkář.

V blahobytu také umřel, když nadešel čas. Kozel však pobýval v chlévě dál, a dokonce přežil jeho syna, vnuka i pravnuka.

Teprve prapravnuk, který už dávno nevěděl, za jakých okolností se kozel do stavení dostal, a neměl ho nikterak v lásce, poručil jednoho dne čeledínovi:
"Odveď toho starého darmožrouta na porážku. Nebudu ho přece živit pro nic za nic!"


I šel čeledín do chléva, aby splnil statkářův příkaz. Uvázal však pouze kozla na řetěz, když se to stalo: Rohatec zamečel tak divoce, až se okna v clém statku rozdrnčela, pak vyrazil ze stáje, a než se kdo nadál, přeskočil střechu a byl tentam.


Od té chvílé to však šlo s hospodářstvím z kopce. Jeden rok se neurodilo, druhým rokem statek vyhořel a třetího léta musel odejí chalupníkův prapavnuk z vesnice o žebrácké holi.


A tak jenom pověst o bájném kozlu dobroději se v Jiříně dochovala do našich dnů.