KRVAVÝ KVĚT – ZADNÍ VYDŘÍ

Také krajem kolem Telče procházela vojska různých armád. Jednou do boje, jindy zas z prohrané bitvy.


Jednou, je to již velmi dávno, procházel oddíl cizích vojáků cestou z Myslůvky do Vydří. Byla to však velmi zbědovaná skupina. V čele jel na koni praporečník, jehož prapor nevlál vesele ve větru, ale potrhaný a zkrvácený visel splihle po boku. Za praporečníkem jel vůz tažený dvěma koňmi, na němž na slámě ležel raněný voják. Nebyl to však obyčejný voják, ale důstojník, dokonce sám velitel tohoto oddílu.
Za vozem šla v neuspořádaném šiku skupina unavených vojáků. Někteří měli ovázané ruce, nohy, hlavu, jiné museli kamarádi v chůzi podpírat. Na konci tohoto průvodu jely další vozy, které vezly už nepotřebné zbraně, zbytky výstroje a jídla, ale hlavně raněné vojáky, kteří už ani jít nemohli. Smutný byl pohled na oddíl, který nepovzbuzovaly bubny do pochodu, ani nezvaly trubky k útoku.

Když vyšel tento vojenský oddíl na kopec za Myslůvku, přední vůz se zastavil a za ním i zbytek vojáků. Ti zpočátku nevěděli, co se děje, ale byli rádi, že mohou na chvíli usednout do příkopu a odpočinout si. V předním voze již v této době bojoval velitel svůj poslední boj. Ošetřovatelé mu chtěli pomoci, ale nevěděli jak. Velitel v horečce blouznil, volal v cizí řeči nějaké ženské jméno. Snad matku, ženu nebo milenku. Po nějaké chvíli se zklidnil a když se ošetřovatel nad ním sklonil, poznal, že je mrtev.

Nablízku u cesty do Vydří, v lese zvaném Židovec, je židovský hřbitov. Tam důstojníka pochovali a pak pokračovali dál ve své cestě.

Po nějaké době na hrobě tohoto vojáka vykvetla nádherná krvavě rudá růže, tak krásná, jakou dosud ve zdejším kraji nikdo neviděl. Když odkvetla, hrob se mezi ostatními ztratil a dnes již dávno nikdo neví, v kterém koutě hřbitova je cizí velitel pochován.

Vypráví se také, že na tomto židovském hřbitově je zakopán velký poklad. Nikdo ho však neviděl a ni nenašel, a tak nechme i my zemřelé a tam pochované v klidu snít věčný sen.