LÁZNĚ V JIHLAVĚ

První zprávy o lázních v našem městě sahají do 14. století, kdy zde cech lazebníků pro pohodlí a pro zdraví zdejších obyvatel "myje a drbe lidi". Lázně v té době zaměstnávali nejen ohřívače vody v kotlích, ale i pomahače či slouhy, kteří chránili a uschovávali majetek a šaty koupajících a tovaryše "otírače", kteří obstarávali osušení a "drbání" hostů neboli masáže. Další nepostradatelnou profesí byli bradýři čili holiči, o nichž je zmínka v roce 1495.


Další lázeň byla zřízena "v ulici za rychtářemi", dnešní Palackého č. 11. Boemus balneator, Čech lazebník je v roce 1419 prodává svému synovi Vavřincovi za 30 kop grošů s 2 kopami grošů činže. V roce 1444 zřizuje lazebník Prokop své lázně ve dvoře dominikánského kláštera v dnešní Křížové ulici. Podmínkou tehdy bylo, aby se zde mohli zdarma koupat obyvatelé kláštera a to v létě 10 dnů a v zimě 13 dnů. Chudí měli koupel zdarma a ještě dostávali slaninu, což byl uznávaný prostředek proti malomocenství.


Řada lázní byla zřízena rovněž poblíž městských bran. Před Brtnickou bránou to byla v roce 1385 lázeň Henslova, venku před Špitálskou bránou lázeň Pesoldova, uváděná v jihlavských městských knihách v roce 1392 a posléze před Českou bránou měla lázeň Lidmila vdova v roce 1395.


Lazebnické řemeslo mohli provozovat jak muži, tak i ženy. Mimo výše jmenované Lidmily zde provozovala lázeň v roce 1386 jistá Heymanka. Z nejznámějších jihlavských lazebníků uveďme Václava Holého, Alberta, Václava z Rosíčky, Vacala, Jakuba, Kašpara Uhra a Heynla. Ti všichni se zde starali už ve 14. a 15. století o zdraví Jihlavanů.


Lázeň neboli koupel byla také přídavkem ke mzdám tovaryšů. Tak pro krejčí bylo v roce 1503 stanoveno, aby se koupali jednou za 14 dnů, vyjímaje týdnů na které připadly dva svátky. Pro hrnčíře byl ustanoven každý čtvrtý týden, pro provazníky každý osmý. Za koupel platil mistr a když se tovaryš koupat nešel, zůstaly peníze mistrovi.


Podle druhů byly lázně obyčejné, kde se lidé koupali v teplé nebo studené vodě a parní či "potící", kde byla pára vyráběna na rozpálených kamenech nebo železech. V 16. století se poprvé naskytla možnost zřídit u Jihlavy léčivé lázně. Kousek od dnešního Helenína byla tehdy známá "Zlatá studánka", voda vyvěrající ze starých důlních šachet, která v roce 1560 uzdravila poraněnou nohu E. Peranauera. Byl tehdy zraněn při obléhání Vídně roku 1529. Po něm se zde vyléčili ještě mnozí další nemocní, ale od zřízení lázní bylo nakonec upuštěno. Voda zde vyvěrá dosud a podle starých zjištění prý byla dříve hodnocena jako železitosírnatá minerální voda s léčebnými účinky.


Na konci 16. století začalo lázní ubývat. Údajně se některé staly doslova zábavnými místnostmi, jako hospody a měnily se v "místa neplech". Hlavním důvodem však bylo šíření nakažlivých nemocí a především moru, který Jihlavu postihuje v letech 1562, 1571 a 1574.


Zřizování nových lázní se objevuje zase až na počátku 19. století. V roce 1812 zakládá lázně sv. Jana, proti jatkám, dnešní Havlíčkova ulice, lékárník J.B. Heller, potomek významné papírnické rodiny ze Starých Hor. Další pak v roce 1826 F. Rieger na Brtnickém předměstí U Dlouhé stěny. Jeho Clotildina lázeň, využívající tamní přírodní pramen, sloužila bezmála 40 let a zanikla především pro nedostatek pohodlí a značnou vzdálenost od města. V roce 1864 otevírá proti pivovaru, v dnešní Vrchlického ulici, P. Kaliwoda "Teplé,, parní a sprchové lázně". V devadesátých letech patřily v Jihlavě k nejmodernějším vanovým lázním. Ve dvacátých letech tohoto století však zanikly.


O léčivé vodě a o lázních se hovořilo také v souvislosti s pramenem vyvěrajícím Na Skalce. Jde o výtok ze starých důlních děl na stříbro, které se zde v minulosti těžilo. Měřením bylo údajně zjištěno, že voda je radioaktivní a mohla by mít léčebný účinek. Také v tomto případě bylo od stavby lázní upuštěno.


V roce 1928 se objevují v Jihlavských listech inzeráty na "lázně parní, horkovzdušné a vanové" včetně dámské a pánské kadeřní síně, které provozoval F. Schiebel na Masarykově náměstí 53. Pro zajímavost, trvalá ondulace stála tehdy 75,- Kč. Provoz lázní a holičství ukončila až šedesátá léta. Koupelna se totiž stávala samozřejmou součástí každého bytu a hotelových pokojů nevyjímaje.