LÉPE S VODNÍKEM HRÁT KARTY, NEŽ HO VYHÁNĚT Z DOMU

Vždyť je to bytost pohádková, která zná všelijaké kousky a čáry. Jako se to přihodilo v jednom mlýně na řece Jihlávce. Pan otec Matouš míval zprvu s vodníkem, co tu žil, věru dobré pořízení. Hrával s ním totiž stejně jako s několika ostatními sousedy ze Stonařova mariáš. Volený, licitovaný, křížový i lízaný ve dvou – prostě jak se dalo. A že hastrman nehrál nikdy při zdi, jsa mariášníkem vskutku kovaným, říkali mu všichni spoluhráči uctivě Vašnosta nebo pan Mokrý. Navíc často mlynáři pověděl, kde se dá chytit pěkný úhoř, candát anebo raci na potoce. Někdy také, když zrovna neměl u sebe moc peněz, anebo je prohrál, platil růžovoučkými říčními perlami, z nichž pan otec Matouš nechal jednou udělat v Jihlavě pro svou ženu náhrdelník!

Leč právě panímáma nemohla vodníkovi přijít na jméno. "Jen se podívej, jak je tu všechno po něm zarousané, jakmile s vámi tady mastí filky! A naši Handulu někdy plácne tou svou žabí tlapou i po zadku nestyda jeden!" horlila.

Mlynář sice věděl své, že kyprá děvečka, o které tu byla řeč, se k hastrmanovi někdy i schválně přitočila, aby jí dal za to plácnutí perličku, ale mlčel. Věděl také, že jeho žena má pusu proříznutou víc než dost a že by mu žádné námitky nepomohly. A že mlynářka své hrozby, co se týče vodníka, myslela vážně, brzy se mělo ukázat. Zaběhla totiž ke staré Dolejšové na konci vsi, o které lidé tvrdili, že je víc čarodějnice než bylinkářka, a hned spustila: "Toho hastrmana ve mlýně nechci-všechno zamokří, zacáká, a kdo se také má dívat na jeho žabí pusu a vyvalené oči!"

"Snadná věc, panímámo," nato babice, "půjčím vám svého kohouta a uvidíte, jak ho ze mlýna požene!" Mlynářka sice Dolejšové moc nevěřila, ale počkala si, až pan otec odjede s vozem plným pytlů mouky na trh do Jihlavy právě v době, kdy si hastrman chodíval k ní do kuchyně opékat rybičky. Jenže sotva se přiblížil k peci, vyrazil na něho z košíku na peci kocour a hop do zeleného obličeje! Prskal, škrábal, takže si vodník pomyslel, že nastala jeho poslední hodinka. A utíkal ze mlýna k řece, jenom koleno o koleno křesal.

Panímáma si sice oddychla, že má konečně od hastrmana pokoj, ale tak tomu přece jen nebylo. Když se totiž pan otec vrátil z trhu, byla už tma. Přesto ještě vypřáhl z vozu koně a pustil jej na loučku před mlýnem, aby se tam napásl. Po večeři si pro něho došel, že ho zavede do stáje. Koník šel poslušně za ním jako vždycky, jenže když už byli ve dvoře, najednou mlynář strnul: Vždyť ten kůň neměl vůbec dolní čelist, a jak pan otec dobře věděl, musel to být proměněný hastrman! bylo už ale pozdě. Zničehonic se vraník vzepjal, vyskočil až na střechu a začal po ní poskakovat až šindele padaly na všechny strany. Pravda, nakonec zase seskočil poblíž mlýnského kola, jenomže když mlynář sečetl všechny škody z toho koňského poskakování, bylo jich jako po nějakém velkém ohni. Potom se už sice vodník u Matoušova mlýna neukázal, ale od té doby to šlo s mlýnem všechno jen z kopce. Na jaře ho zaplavila velká voda, která odnesla i mlýnská kola, pak se pan otec na smrt roznemohl a nakonec se mu rozutekla i mlýnská chasa, poněvadž v šalandě po nočích dokonce strašilo. Zkrátka od té doby, co se panímáma zbavila hastrmana, pronásledovalo je samé neštěstí…



Z knihy: BÁJE A POVĚSTI Z ČECH A MORAVY – VYSOČINA (Vladimír Hulpach, 2005)