MRÁKOTÍNSKÁ KOVÁRNA – MRÁKOTÍN

Bývalo zvykem, že tovaryši se po vyučení vydali do světa na zkušenou. Také syn mrákotínského kováře odešel na vandr, aby získal další zkušenosti a poznal, jak se pracuje a žije ve světě. Prošel mnohé kraje a dostal se až do Itálie. Tam získal nejen zajímavou práci, ale poznal tu i dívku, která se mu tak zalíbila, že se s ní oženil a v Itálii už zůstal. Šťastně zde prožil několik let. Když se jim narodil synek, na návrat do Mrákotína ani nepomyslil.

Po nějakém čase však v kraji, kde žil, vypuklo povstání a jeho štěstí překazilo. V bouři, která se změnila v krveprolévání a děsivou válku, byla napadena i jeho rodina. Dům byl vypálen, manželka zabita a synek odvlečen neznámo kam. Raněný kovář zachránil jen holý život, a když zjistil, v jaké je situaci, ani nechtěl žít. Pak si vzpomněl na rodný kraj, už nechtěl zůstat tam, kde mu vše připomínalo ztracené štěstí. A tak se vrátil do Mrákotína. Otec už byl mrtev, kovárna byla prázdná. Všichni byli rádi, že se našel nový kovář, který se tu usadil a pokračoval v díle po otci. Nový domov se naplnil štěstím, když kovář i zde objevil dívku, která mu pak byla dobrou ženou a po čase i matkou jeho dcerky. Na dobrodružství i Itálii se snažil zapomenout.

Léta plynula, zemřela i druhá manželka a dcerka dospívala. Vyrostla v pěknou dívku, která kováři vedla domácnost a za níž se ohlédl nejeden chlapec.
V té době projížděl Mrákotínem vojenský oddíl. V čele jel mladý důstojník na pěkném bílém koni. Vojenský kabátec mu slušel a černé vlasy s knírem dodávaly jeho obličeji zvláštní krásu. Zastavil před kovárnou a poručil okovat koně. Sám požádal o vodu. Kovář zavedl mladého vojáka do světnice, aby se osvěžil. Dcerce Anežce přikázal podat vodu a ta, když zahlédla mladého švarného důstojníka, zůstala stát. Srdce se jí zachvělo, nevěděla, co se s ní děje. Také důstojníkovo jiskrné oko spočinulo na pěkné Anežčině tváři a oba v sobě nalezli zalíbení. pocítili k sobě zvláštní náklonnost, a když důstojník zjistil, že Anežčino srdce je dosud volné, požádal ji, aby na něj počkala, že se pro ni vrátí, až pojede z boje zpět.
Anežka skutečně věrně čekala, na milého stále myslela, až se otec pro to zlobil. Přece však se dočkala. Uplynulo mnoho měsíců, než se vojenský oddíl znovu v Mrákotíně objevil. Ale běda! Mnoho vojáků bitvu nepřežilo a svého velitele vezli na voze těžce raněného. Anežka se rychle rozhodla, vyprosila si, aby vojáci raněného důstojníka v kovárně nechali, že ona se o něj bude starat. Tak se také stalo. Oddíl vojáků odtáhl dále, a o raněného pečovala Anežka, jak nejlépe uměla. Ve dne v noci se od jeho lůžka nehnula, vařila byliny, dávala obklady, ránu čistila a převazovala. Nebylo to ale nic platné. Mladý důstojník zemřel.

S velkým zármutkem se dívka dívala, jak ukládají do rakve toho, kterého milovala a na kterého tak dlouho čekala. Také kovář pomáhal a tu si všiml, že voják má na krku zavěšený medailónek. Zdál se mu být povědomý, proto medailónek otevřel a uvnitř spatřil obrázek své první ženy z Itálie. Teď teprve poznal, že důstojník byl vlastně jeho syn a Anežčin nevlastní bratr. Rozpomněl se na vše, co se tehdy v Itálii stalo, a Anežce celý příběh vyprávěl. Upřímně oba nad hrobem mladého důstojníka zaplakali.

Anežka, snad příliš vyčerpaná ošetřováním nemocného, snad steskem, brzy zemřela také. Uložili ji vedle bratra do společného hrobu a kovář zůstal opět sám.