MRZATCE A MRÁKOTÍN

Jednou, je tomu již velmi dávno, vypukl v jedné z obcí požár. Protože domky byly dřevěné, kryté slámou, oheň se brzy rozšířil na celou vesničku. Lidé z hořících chalup vynášeli děti, vyváděli dobytek a snažili se zachránit ze skrovného majetku, co jen se dalo. Ale moc toho nebylo. Požár se jim podařilo uhasit teprve tehdy, když už nemělo co hořet, neboť oheň pomáhal šířit i vítr.

Ještě štěstí, že se nepřenesl na les a alespoň sousední vesnička nebyla ohněm zachvácena.

Ubozí pohořelí složili zachráněné zbytky majetku na jednu nevelkou hromadu, spočítali tu trošku peněz, kterou se jim podařilo zachránit a začali budovat ves od základu znovu. Dobří sousedé z druhé vesnice jim vydatně při stavbě pomáhali. Dokud neměli vlastní střechy nad hlavou, poskytovali jim nocleh i stravu. Konečně byla ves dobudována a pohořelí se mohli opět nastěhovat do nových domovů. Dobré sousedské vztahy mezi oběma vískami se ještě posílily. Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech. Nevyhnulo se ani oběma Mrzatcům. Když o mnoho let později se v celé zemi rozšířila strašná a nevyléčitelná choroba, mor, lidé i zde houfně umírali. Ti, kteří ještě žili, nestačili kopat hroby, a už i je mor zasáhl. Nakonec zůstaly jen prázdné chaloupky, neboť vymřel i dobytek. Smutek vládl tehdy v celé zemi, smutně vyhlížela zaprášená okénka pustých chaloupek.
Jako zázrakem celou tu hrůzu přežili jen dva lidé. Otec Mrákota a jeho dcera. Když morová nákaza ustoupila, nechtěli už oba tito lidé žít v mrtvé vesnici. Všude se jim zjevovali známí a blízcí lidé; kteří však již nežili. I rozhodli se, že ves opustí a usadili se o něco jižněji na kraji lesa. Vybudovali chaloupku, obdělali políčko, časem se zmohli na chlév a stodůlku. Měli i pěkný dobytek. protože se jim dařilo a nové místo bylo příhodné, usadily se zde časem i jiné rodiny a vznikla nová ves. Podle svého první ho osadníka ji nazvali Mrákotín.