NA KOPCI NAD JIHLAVOU

Jednu z nich, nepochybně hodně starou, snad z počátku 16. století, připomíná křížový kámen se šipkou a málo znatelným textem. Prý zde byl zabit sladovník Hanuš. Na každý pád zde potkala smrt neznámého člověka a kámen už po staletí nám tuto událost připomíná. Memento mori - pamatuj na smrt, člověče. Přichází náhle jako vystřelený šíp.



O kus dál stál památník jiné tragédie. Krásně zdobený barokní kříž s Kristem a pod ním symbol smrti - lebka s překříženými hnáty. Horní část podstavce byla opatřena reliéfem cestovního kočáru taženého koňmi bez kočího a s pootevřeným oknem do kočáru. Na opačné straně pak nečitelný nápis. Co se zde vlastně událo? Podle vyobrazení můžeme usuzovat na konec 17. či na 18. století. A opět je tu pověst. Šla po staletí od úst k ústům, až ji kdosi zapsal.


Za starých časů bývalo zvykem zastavit a pomodlit se, když bylo slyšet z vesnice zvonit poledne či na památku umučení Páně bylo zvoněno v pátek ve tři hodiny odpoledne. To prý chtěl učinit i kočí, který tudy jel právě v pátek do Jihlavy. Ptal se pánů v kočáře, má-li zastavit, ale ti však měli naspěch a proto jeden z nich zvolal. "Jen jeď k čertu!" Sotva to však dořekl, země se otevřela a celý povoz se propadl do hlubin. Pobožný kočí však záhubě unikl a včas seskočil s kozlíku. Proto není na reliéfu vyobrazen.


Jiná, podobná pověst, praví zase toto: Jistý farář jel za velké bouřky zaopatřovat nemocného. Hrom burácel a blesk za bleskem prolétal noční temnotou. Pojednou se koně lekli blesku, který před nimi sjel do země a zůstali stát. Kočí je nezmohl ani po dobrém, ani po zlém. Farář se proto rozhodl vystoupit a spěchat dále ze nemocným pěšky. Stačil ještě poznamenat: "Jeďte si třeba k čertu!" Tu pojednou se otevřela zem a pohltila nejen jankovité koně, ale i rouhajícího se faráře. A co udělal tentokrát vozka. Nevíme. O něm pověst mlčí. Snad přežil a nechal postavit na tom místě krásný kříž, jako poděkování za zázračné zachránění. Kdo ví. Kámen bychom však dnes zbytečně hledali. Zmizel. Už v minulosti byl mnohokrát povalen, dokonce přeražen. Dobří lidé ho však znovu postavili a obě části spojili kovovým pásem. Marně. Dobrých lidí je čím dál méně a zlodějů čím dál víc. Prý je dnes uložen v bezpečí musea. Škoda. Tam už žádná pověst nedoletí.
O kus dál mizí silnice mezi stromy. Chodil jsem tudy často s rodiči pěšky z Jihlavy do Brtnice za babičkou. Asi v polovině lesa je prudký svah, kde prý ještě na počátku tohoto století přepadali lupiči poštovní vozy. A jak? Jeden prý byl ukryt ve velkém balíku, který byl položen při kraji silnice a ostatní lupiči byli poschováváni za stromy. Běda pošťákovi, který by zastavil. A tak, když uviděli při cestě ležet balík, práskli do koní a uháněli jako o závod či spíše jako o život. Prý to byla pravda pravdoucí, tak to tehdy bývalo. Když jsme se večer vraceli domů, šeřilo se a my šli lesem jako pěny a byť byla cesta pro nás dlouhá, pěkně jsme přidávali do kroku, dokud jsme nebyli z lesa zase venku.


Pohled na město nás vždycky ukonejšil, vozovka byla tehdy ještě prašná, auto nikde žádné, a tak se cestou až domů povídalo a povídalo. A někdy ještě i ve snu jsme utíkali před loupežníky, kteří vylézali jeden po druhém z velikánského vysněného rance. Nevěříte, až tudy někdy pojedete, zpomalte a dobře se dívejte.



Ladislav VILÍMEK, Rounek 25