NEBOHÁ JŮLINKA – TELČ

Vyrostla v žádoucí nevěstu.

Jednoho dne však dívka v nejlepším věku svého života těžce onemocněla. Marně přicházeli lékaři k jejímu lůžku, marně podávali různé léky. Dívka zakrátko zemřela. Protože se lékaři nemohli shodnout a měli podezření, že Jůlinka zemřela na choleru, musela být hned uložena do rakve a odvezena do márnice. Nedovolili jí ponechat tři dny do pohřbu doma, jak bylo tehdy zvykem. Rodiče oblekli svou milovanou dceru do bílých svatebních šatů, na hlavu jí dali rozmarýnový věneček a ozdobili ji vzácnými šperky.

Ty šperky zaujaly hrobníka. Zdálo se mu, že je škoda ukládat do hrobu s mrtvým tělem i zlato. A protože neměl od myšlenky k činu daleko, otevřel rakev, sňal dívce náhrdelník a pak jí chtěl z prstu stáhnout prsten. Ten však držel a nechtěl se uvolnit. Tu vytáhl hrobník z kapsy nůž, že prst uřízne a pak prsten snáze sundá. Zajel nožem do masa a kosti. Vtom zdánlivě mrtvá dívka obživla a začala křičet, neboť nevěděla, co se děje a kde je. Když nad sebou uviděla hrobníka s vytřeštěnýma očima a s nožem v ruce, vyskočila a utíkala pryč. V tu dobu stáli její rodiče ve svém domě u okna, smutně hleděli na měsícem ozářené náměstí a tiše plakali. Stále nemohli uvěřit, že jejich milovaná Jůlinka je mrtva. Náhle oba strnuli, neboť uviděli, jak se k jejich domu přes náměstí rychle blížila postava Bílé paní. Ulekli se, neboť o Bílé paní v Telči mnohokrát slyšeli. Ale nebyla to Bílá paní, vždyť měla podobu jejich dcerky. Zděšením nemohli ani vydechnout. Konečně vběhla bílá postava do podloubí a když se jí nepodařilo otevřít vrata, začala na ně bušit a při tom volala: "Maminko, tatínku, otevřete!" Tu se rodiče vzpamatovali, seběhli dolů a již se v pláči objímali s obživlou dcerkou Jůlinkou. Dlouho nebyli schopni souvislé řeči, ale nakonec přece milou dívku uložili na lůžko. Když se trochu vzpamatovali, vyprávěli jí, jak umřela a oni ji uložili do rakve. Ona zas jim pověděla, co se stalo v márnici. Netrvalo dlouho a měl se konat soud nad hrobníkem, který chtěl okrást mrtvou. Rodiče Kerndlovi však uprosili soudce, aby hrobníka propustil bez trestu, neboť byli šťastni, že Jůlinka nebyla pohřbena zaživa. Ještě hrobníka bohatě obdarovali. Dlouho se však neradovali. Jůlinka sice překonala zlou nemoc, ale její duše se z velkého rozrušení nemohla vzpamatovat. Bílé tvářičky nechtěly zrůžovět, oči byly bez lesku. Celé dny sedávala u okna, ruce měla složené v klíně, hlavu nachýlenu. Marně se jí rodiče snažili rozptýlit, marně jí přiváděli kamarádky a snášeli jí různé lahůdky. Děvče před očima rodičů chřadlo.

Neuplynuly ani dva roky a rodiče strojili nový pohřeb. Tentokrát to bylo doopravdy. Nic ji nemohlo oživit.