O MOROVÉM SVĚTÝLKU - MRZATEC

Také u Mrákotína nedaleko Telče se to přihodilo, neboť tady zmizely ze světa dvě vesnice – Dolní a Horní Mrzatec – a místo nich tam zůstal jenom rybník, aby se tam dodnes říkalo V Mrzatcích. To bylo totiž tak:


Po třicetiletých válkách navštívila celé Jihlavsko morová rána a kosila napořád obyvatele měst, vesnic i samot. Také do obou Mrzatců se černá smrt dostala. Lidé tam umírali jako mouchy, až zůstal naživu pouze jeden jediný člověk. Snad shodou okolností to byl právě hrobník. Smutkem asi ani nevěděl o světě, a teprve když odvezl svou nebožku ženu na kárce do nedalekého Mrákotína k pohřbení a vrátil se domů, konečně si uvědomil, co se všechno stalo. Čekal samozřejmě, že si ta černá smrtholka přijde co nevidět také pro něho, ale přece jen se vydal na obchůzku obou vesnic.

Tu posloužil senem hladovému dobytku, podojil krávu, dal mlíko kočkám, kus chleba psovi, sebral vejce z kurníku a tak dál, a než se unavený vrátil domů, nastal večer.

Užuž se chystal zapálit svíčku, když si najednou povšimnul mihotavého červeného světýlka na podlaze. Běhalo vám po sednici jako malá neposedná myš. Hrobník na ten podivuhodný úkaz chvíli civěl jako uhranutý, ale pak zadupal a dal se do křiku: "Co tu vyvádíš, kdo tě sem zval, drzoune?!" A hned světýlko začalo prchat po stěně nahoru ke stropu, chvíli rejdilo po něm, až zničehonic zmizelo v jedné dírce po suku. "No vidíš, a teď tam zůstaneš, abys věděl," povídá zase hrobník, vezme kus dřívka, takový špuntíček a dírku rovnou utěsní. Teprve potom si rozsvítil hromničku, najedl se a oblečený jako do rakve si lehl do vychladlé postele. Před usnutím ještě poprosil Pána, aby si ho vzal k sobě co nejdřív ve spánku, ať se může zase brzy na nebesích setkat se svou milovanou ženou i s ostatními nebožtíky z vesnice.


Ale nestalo se tak. Ráno vstal jako rybička, opět se postaral o všechna opuštěná domácí zvířata i drůbeě, a když večer zase unavený uléhal, na tu černou smrtholku si už ani nevzpomněl. Tak to šlo dál den po dni, týden po týdnu, neboť nejen v obou Mrzatcích, ale v celém širokém okolí nebylo už po moru ani památky. Vždyť už také přicházeli příbuzní nebožtíků, aby se ujali jejich hospodářství, vesnice i města na Jihlavsku postupně ožívaly.

Snad sta let se bývalý hrobník Václav potom v klidu a pokoji dožil, než navždy zavřel oči. To už býval v jeho chaloupce pravnuk, který se sem přistěhoval z Mrákotína a pranic už samozřejmě nevěděl o uvězněném červeném světýlku. Jednou navečer se tak náhodou rozhlížel po stropě a povšiml si oné dírečky po suku, kde jeho dávný příbuzný červené světýlko uvěznil. Pravda – ten špuntíček tam ještě vězel, jenže vyčníval a hospodáři to nedalo, aby ho prstem nevydloubl. A hle: V tom okamžiku vyběhlo světýlko ven, po stropě a po zdi dolů, až jako blesk zmizelo otevřenými dveřmi kdesi ve vesnici. To víte, hospodář na ten úkaz koukal s otevřenou pusou, což bylo také jediné, co mohl dělat. A nemohl ani zamezit černé smrti, aby do rána jediným mávnutím kosy nezahubila deset okolních vesničanů!
Den co den se pak v obou Mrzatcích pohřbívalo. Až tu dočista nikdo nezůstal naživu. Ani hrobníkův pravnuk nepřežil morovou ránu, která se prý tak znovu po čtyřiceti letech v kraji objevila. Aniž tušil, že to byl právě on, kdo všechno způsobil, když neblahý červený plamínek pustil opět na svobodu. Tentokrát ovšem obě docela opuštěné vesnice, tedy Horní a Dolní Mrzatec, raději zatopili vodou, aby se tu snad morová smrtholka opět někdy neobjevila. A tak alespoň rybníkům na tom místě začalo se říkat V Mrzatcích.



Z knihy: BÁJE A POVĚSTI Z ČECH A MORAVY – VYSOČINA (Vladimír Hulpach, 2005)