O RYTÍŘI MARKVARTOVI Z HRÁDKU – ČERVENÝ HRÁDEK

Po ní zbyly jen hromady ruin na východním cípu ostrohu, zarostlé travou, peprnou mátou a netřeskem na skaliskách. Okrouhlá prohlubeň kde bývala věž, pravděpodobně také hradní studna a dva příkopy vzdálené od sebe asi sto kroků.
Zde žil na počátku 13. stol. vrchní vojevůdce moravských vojsk, maršál, rytíř Markvart z Hrádku se svojí manželkou paní Vojslavou.

Ti založili v roce 1211 panenský klášter sester Premonstrátek v Nové Říši. Ten se jim stal zanedlouho i místem jejich posmrtného odpočinku, neboť už v roce 1220 uložili v hrobce klášterního chrámu rytíře Markvarta a za rok jej tam následovala i jeho paní Vojslava z Hrádku.

Zádušní fundace až na naše časy označují den jejich úmrtí.

Staletí žily řeholní sestry Premonstátky v klášteře a vděčně vzpomínaly na modlitbách svých dobrodinců, zakladatelů, takže se těmto ve hrobkách chrámových dobře spalo. Potom přišly různé změny smýšlení i života a když vymřely v novoříšském klášteře řeholnice, dosazeni sem řeholníci kněží téhož řádu. Ti již na pana Markvarta pamatovali méně. Až sem tradice, a nyní pak pověst:


V refektáři novoříšského kláštera bylo živo. Mniši byli shromážděni u oběda a po povinné lektuře se rozpustila všeobecná zábava, zvláště, když přišlo na stůl ohnivé víno. Nikdo ani nevzpomněl, že je den, kdy před staletími opustila duše pana Markvarta z Hrádku tento svět. Právě když opat pozvedal číši, aby žertovně předešel spolubratry v dobrém, všichni úlekem zkameněli. Od hlavních dveří refektáře, které se však ani nepohnuly kráčí mohutný rytíř v tmavém šatě, matně lesklém brnění se sněhobílým okružím kolem krku. Na prsou má zlatý řetěz a v ruce drží maršálskou hůl. Všichni jej na ráz poznávají. Je to tentýž rytíř, který je vyobrazen v životní velikosti na rohu kvadratury na klášterní chodbě. Kolikrát denně chodívají kolem a mnohý velelý novic se usměje jeho strohému úboru. Teď však jim není do smíchu. Rytíř rázně kráčí síní, zdá se že, hřmotně ve svém brnění, avšak není slyšet ani cinknutí meče nebo struh. Jeho přísná tvář je smutně zachmuřena. Kráčí přímo ku křeslu opatovu. Tento už nezvedá číši, nýbrž spíná křečovitě ruce na prsou v nichž se mu úží dech. Nemyslí jinak, než že ten hrozný rytíř popadne svůj meč a srubne jemu opatovi hlavu. Rytíř Markvart, (neboť jeho duch to byl) přistupuje k opatovi a přísně mu něco praví. Pak ukazuje maršálskou holí oknem ku chrámu a mizí.

Když se spolubratří probrali u úleku, obstoupili opata, aby jim řekl, co si přál podivný host. Neboť ač jej všichni viděli, neslyšel nikdo z nich co rytíř opatovi řekl.
Opat s chvějícím se hlasem, plným pokory opakuje slova pana Markvarta:

"Běda, běda, běda vám pro pohoršení!

I vy na své dobrodince zapomínáte!

Co jste konávali konejte zase."

A opat nařizuje pokání a ve chrámě se hned druhý den konají slavné bohoslužby za pokoj duše pana Markvarta i paní Vojslavy z Hrádku. A od té doby děje se tak až podnes.