O ŠTASTNÉM ZACHRÁNĚNÍ MĚSTA

Bouře skončila smírem, ale to neznamenalo, že by v Jihlavě byl úplný klid a mír. Řadu let vedla městská rada spor o patronát k faře svatého Jakuba s klášterem želivským a přes podporu markrabě Jošta bylo město postiženo těžkou papežskou exkomunikací. Nakonec městská rada nedosáhla svého cíle a přistoupila na smír, který ponechával faru v moci kláštera.


Nebyly však jen spory uvnitř města mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva a třenice s církevními činiteli. Největší nesnáze a srážky vznikaly mezi městem a okolím. Venkov kolem Jihlavy byl rozdroben – kromě dobrého tuctu městských vsí – ve velký počet drobných statků šlechtických vladyků, vlastnících často sotva jedinou ves s tvrzí. Tak tomu bylo v Hybrálci, Jamném, Velkém Beranově, Kozlově, Nadějově, Bítovčiscíh, Přímělkově, Puklicích, Přísece, Čížově, Kostelci, Stříteži a v dalších vsích. Velké peněžní prostředky soustřeďující se ve městě, půjčky značných peněžních hotovostí tím umožněné a odtud rostoucí zadluženost drobné i vyšší šlechty a u bohatých jihlavských měšťanů a městské rady dávaly příležitost ke konfliktům daleko prudším než o jakých dosud byla řeč. Vladykové, shlížející dosud s pocitem převahy na neurozené obyvatele měst, zbavováni postupně svého majetku, neváhali – a nezbývalo jim také nic jiného – s mečem v ruce zaútočit na jihlavské kupce, obírat je o zboží a peníze, i ohrožovat je na životě. V jejich družinách se pak objevují příslušníci městské a venkovské chudiny, které tehdejší společenský řád vyvrhl se spořádaného života. Nelze je však často odlišit od řemeslných lapků, číhajících na kořist, ať přicházela odkudkoli. V pozadí těchto družin lapků a mnohdy i otevřeně v jejich čele se objevují členové předních panských rodů – pánové z Lamberka, Pernštejna, Kuštátu – a všemu tomuto potýkání, v němž nebylo lze oddělit holou nezbytnost z nouze od svévole, mstění křivdy od temného zločinu, náhodné záští od šlechtického sportu, se dostávalo na rozhraní 14. a 15. století jakési omluvy a řádu soudobým zápasem mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem. Zápas o moc a majetek, v němž se starší Jošt opíral a města a Prokop o drobnou šlechtu, nabýval drsných forem, uváděl zemi v trvalý neklid, přinášel nebezpečí na cestách a vyúsťoval v kalné bratrovražedné úklady.


Tento neblahý stav na Moravě, za nímž nikterak nezůstávaly soudobé Čechy pod slabou vládou Václavovou, se projevoval téměř ukázkově na Jihlavsku. Jošt jako ochránce Jihlavy, ohrožení důležité obchodní cesty, po níž tehdy procházel velký obchod z Říše do Uher, Prokop jako ochránce zadlužených zemanů a pánů, blízké hrady Rokštýn, Brntice a vzdálenější Sádek jako základny opovědníků Jihlavských, četné "stavy" lapků v okolí – to vše jsou hlavní složky dramatu, z něhož nám zachované prameny zachycují zlomkovité, ale výrazné trosky.


V kolika variantách se vypráví poutavý příběh o přepadení Jihlavy roku 1402 nepřátelskými šlechtici, příběh, jímž se na krátký čas vybilo toto napětí – a kde je opět historická pravda, i když jádro události, několikrát zaznamenané souvěkými kronikáři a názorně zachycené na velkém , nemnoho mladším nástěnném obraze v minoritském kostele, je nesporné? Dejme však již slovo historiku 17. století, který událost vylíčil nejobšírněji, přikrášliv ji mnoha podrobnosti. Pomohla mu k nim jeho pohotová fantasie, snaha přiblížit hrdiny příběhu heroům antický a vyrovnat se i slohem své nestřídmé latiny starověkým vzorům. Tímto vypravěčem je Tomáš Pešina z Čechorodu a dílo, z něhož je příběh přeložen, nazval autor Mars Moravicus – Moravský Mars, válečná historie Moravy.



Téhož roku 1402 Zikmund z Rokštejna vzplanul nesmírnou záští a hněvem proti Jihlavským, protože se zachovali nedobře k jeho švakru Heřmanovi z Bukové (bylť z rodu Leskovců); uvrhli jej totiž pro nějaké zpupnosti, jichž se dopustil ve městě, do obecního vězení nedbajíce nikterak jeho urozeného původu a nepropustili jej dříve než po pěti týdnech, na zákrok markraběte Prokopa. Tuto potupu nehodlal nikterak strpěti, nýbrž rozhodl se, že ji pomstí co nejdříve jakkoli bude moci. Sdělil věc tomuto svému příbuznému, jenž neméně prahl po pomstě, i svým příbuzným Janu, Arnoštovi a Mikuláši Leskovcům, taktéž Janu Dvořeckému, Janu Sokolovi, Smilu z Dírné, Dětřichovi ze Studené a jiným mnohým urozeným sousedů. Všichni pak se usnesli jednomyslně na tom, že města dobudou a vyloupí je nějakou neobyčejnou lstí a úskokem, poněvadž zjevným náporem toho stěží mohli dosíci.
A již shromáždivše o druhé neděli postní navečer v Třešti jak z vlastních, tak z cizích lidí dostatečnou brannou moc, aby provedli tento ylo4inn7 skutek, vzdali se na cestu do Jihlavy jdouce tak, aby dospěli k hradbám někdy o půlnoci. Tu pak postavivše žebříky, jež s sebou byli přinesli, v největší tichosti začali vystupovati na hradby v oné části, kde viděli klášter minoritů, a zvolna vnikali do samotného kláštera v čele s nadmíru odvážnými Zikmundem a Sokolem, hodlajíce odtud co nejrychleji vyraziti k obsazení nejprve sousední brány, potom ostatních, i samého náměstí, jakmile by se dostali všichni dovnitř.


Vtom však se ozvalo na předměstí volání nějaké ženy, která je spatřila, jak postupují tichým pochodem: že prý jest tu veliký počet ozbrojených lidí, z nichž někteří nesou žebříky, a že zřejmě se pokoušejí o něco nepřátelského. Stráže, které hlídaly u velmi blízké brány, uslyševše toto volání, zprvu jen slabé, ale neustále hlasitější, bez prodlení probudily měšťany hlasem trub, znamením to tehdy užívaným, aby vstali, shromáždili se a co nejhbitěji se chopili zbraní. Mezitím také kterýsi mnich jmenovaného kláštera, kráčeje náhodou v tu dobu, aby dal obvyklé znamení zvoncem k nočním modlitbám, zaslechl z dolního ambitu hluk lidí a spatřil také jakoby stíny na prostranství hromadu lidí stojících a šeptajících. Pochopiv, co se děje, ihned vyskočil oknem na ulici a hlasitě křičel, opakuje totéž v ulicích i na náměstí, že ve městě jsou nepřátelé.


Když hluk rostl, a to nejen zásluhou mnichovou, nýbrž také zmateným voláním jiných lidí a stálým zvukem trub, probuzení měšťané nejprve, jak se snadno přihází za nočního a neočekávaného rozruchu, zděšeně pobíhali sem a tam a někteří polonazí se odtud rozutekli. Potom však, vzmuživše se a jakoby znovu nabyvše rozvahy, chopili se zbraní a odvážnější z nich hnali se přímo ke klášteru za mnichem, který běžel před nimi a pobízel je. Avšak nepřátelé vidouce, že jsou prozrazeni, nestarali se již o nic jiného než o útěk, aby se dostali zavčas do bezpečí, dříve než by byli sevřeni množstvím měšťanů. A aby si navzájem nepřekáželi při ústupu a překračování hradeb, jak se to stává při překotném útěku, nařídili jim vůdcové, že ti, kdož při vstupu byli poslední, při návratu budou první, že se dají na ústup v témž pořadí jak přišli, a vrátí se znovu po žebřících a přes hradby na cestu. Bylo také z nich vyvoleno několik nejudatnějších, aby hájili vchody do kláštera, zaháněli měšťany tam se dobývající a tak dlouho je zadržovali, dokud by ostatní nevyvázli ven.


Mezitím někteří z měšťanů se spustili se sousedních domů oknem do kláštera. Ti pak napadli nenadále jeden oddíl nepřátel, který stál v zahradě a chystal se již přejíti za ostatními, a snadno je všechny rozprášili, neboť oni, jsouce přestrašeni, je pokládali za daleko početnější a silnější, než aby jim mohli odporovat. Nebyli tu také právě žádní jejich druhové, aby jim přispěli na pomoc. Tak velký totiž strach a zděšení se zmocnily prchajících, že jimi nikterak nepohnulo nebezpečí těch, kdož volali, nýbrž snažili se toliko zachránit se holým útěkem, takže vůbec nikdo se k ohroženým nevrátil, aby je vyprostil z nejvýše nebezpečného postavení.


Tento nový hluk a křik druhů uvnitř kláštera slyšeli ostatní, kteří bojovali u brány a oken, bráníce měšťanům v přístupu, a taktéž jiní nikoli málo početní, kteří rozběhnuvše se po cestách a místnostech mnichů, ba i po samém kostele, plenili všechno co jim přišlo do cesty, jsouce žádostivější peněz a kořisti než dbajíce o svou spásu. Jakmile jim bylo dáno znamení předem známým heslem, sběhli se, aby odrazili nápor měšťanů a zahnali je dříve než zesílí příchodem početných dalších a zmaří jim tak konečně naději na vyváznutí. Tak vznikla v téže zahradě lítá seč, pod nebem téměř bezmračným a hvězdami vysílajícími jen slabé světlo. Tam se nepřátelé urputně bránili s posledním úsilím. Především pak jakýsi Havel z Řásné, člen družiny Zikmundovy, muž urostlé postavy a vynikající silou a statečností, který oběma rukama mával ohromným mečem obouručákem s neobyčejnou obratností, zasazoval měšťanům četné rány a dva z nich také hrozným úderem zabil.


Avšak zatím se sbíhali odevšad měšťané – nakonec totiž vyrazili klášterní bránu – a tak bojovali neunavení se zemdlelými, zdraví se zraněnými, a stále nový a nový k nim přicházeli, kdežto nepřátel bylo jen málo. Únavou z boje se jim posléze nedostávalo sil, takže byli všichni směstnáni dohromady a buď pobiti nebo zraněni. Z nepřátel padlo sedm a dvanáct jich bylo zajato, mezi nimi také onen silák, maje kopím probodené stehno, a taktéž Dvořecký i mladý Sokol. Z jejich dobrovolného vyznání byl potom zjištěn průběh celého tohoto přepadení.


Někteří počítají mezi zajaté i Zikmunda, leč rukopis autora tehdy žijícího svědčí, že včas unikl. Potvrzuje to také jeho list k Jihlavským, daný v Třešti v úterý po neděli Reminiscere (21. února 1402), tedy hned druhého dne po nezdařené výpravě. V něm nejprve vyložil důvod svého činu. Pomsty za bezpráví způsobené jeho příbuznému takovým zneuctěním prý se zajisté ujal plným právem. Nechtěl však škoditi všem, leč toliko těm, kdož byli hlavními původci tak nehodného jednání s urozeným mužem. Ty kdyby postihl, naložil by s nimi se stejnou bezohledností.

Bůh však, v jehož moci jsou skutky lidské, rozhodl jinak a jemu tedy že jsou povinni vzdáti zasloužené díky. Potom žádal, aby zabití druhové byli po křesťansku pohřbeni a zajatí propuštěni. K tomu připojil: jestliže to učiní, budou mít v něm i v jeho společnících nadále vždy přátele a dobré sousedy; bude-li tomu naopak, stále a nejúhlavnější nepřátele. Nebudouť před nimi nikde bezpečni, a to nejen venku, když půjdou kdekoliv za obchodem aneb z jakékoliv nutné příčiny, nýbrž ani ve městě, ba ani mezi stěnami vlastního domu. On i jeho druhové dobře najdou čas a způsob, jak by konečně ukojili svou touhu po pomstě. Že tedy záleží na jejich vůli, chtějí-li v nich mít nepřátele či přátele, zda žít v míru či raději znepokojovati se neustálým strachem z hrozícího neštěstí. Zdá se však, že měl starost hlavně o Havla, kterého jim v listě dvakrát připomíná nazývaje jej svým věrným spolubojovníkem a žádaje, aby se mu neškodilo, je-li na živu. Z toho je zřejmé, že Zikmund nebyl zajat.


Jakou odpověď na to dali Jihlavští, není známo. Toť však jisto: zajatci, jakmile byli odpykali nějakou dobu trestu ve vězení, nakonec byli propuštěni, když byla splacena cena výkupného 4000 zlatých – pravděpodobně v náhradu za škody způsobené klášteru. měšťané pak vyváznuvše z tohoto nebezpečenství, hned jak se rozednívalo, se shromáždili ve velmi velikém počtu u kostela téhož kláštera, zasvěceného ke cti Matky boží. Tam potom Bohu třikrát nejdobrotivějšímu a nevyššímu, který zřejmým projevem své božské moci město nadmíru milostivě zachránil, vzdali slavnostní díky: zapěli nejprve chvalozpěv ambrosiánský a potom se konaly u veliké zbožnosti služby boží. Aby pak také v budoucnosti byla zachována nepřetržitá paměť na tak veliké dobrodiní, ustanovili, aby onen den, totiž pondělí po druhé neděli postní, kdaždoročně byl oslavován opětovným díkůvzdáváním a veřejnou prosbou, aby Bůh nejvyšší ráčil i nadále město střežiti a chrániti před jakoukoli nešťastnou pohromou. Co bylo takto zbožně ustanoveno, bylo také vždy svědomitě zachováno. A taková byla vděčnost a zbožnost Jihlavských, že učinili zvykem – zajisté zbožným a chvályhodným – zváti k této slavnosti všechny kněží, kolik jich ve městě bylo, i také ze sousedních míst, kolik jich tam mohli míti. Každému z nich pak podávali za oběť mešní jako milodar jednoho znamenitého kapra a groš o sedmi penězích. V tehdejší době však každý mohl si opatřit za jeden takový groš tolik věcí potřebných k živobytí, kolik nyní za deset podobných.


A až se Bohu líbila jejich vzpomínka tak zbožná s svatá za přijaté dobrodiní, je zřejmé z toho, že Pán i v následujících letech, zejména za tažení husitských, za Žižky, Táborů i Orebitů a potom opět za krále Jiřího – vždyť v obojí době celé Čechy a Morava vzplály krutou a vražednou válkou – je vytrhl ze všech nebezpečí a najednou odvrátil zhoubu již bezprostředně hrozící. Když pak po roce 1526 tato zbožnost ustávala, kdy také město svedeno jakýmsi Speratem, přívržencem Lutherovým, z větší části začalo odpadat od víry zděděné po svých předcích, přestala také ochrana boží a měšťané zakrátko potom byli postiženi mnohými neštěstími jako doma, tak i venku, jako vzpourami, rozbroji, morem, nemocemi, přívaly, požáry a mnohými jinými velmi těžkými pohromami, soukromými i veřejnými. Tak totiž, kdož se spustí Pána, jsou i jím opuštěni.



Z knihy: Listy a obrazy z minulosti Jihlavy (František Hoffmann, 1958)