O SVATÉ BARBOŘE, ŠEREDNÉ ZÁVISTĚ, ALE HLAVNĚ O KOSTELU V POLNÉ

Dodnes je tohle ženské jméno u nás velmi oblíbené, ať již jde o Báru, Barušku, Barku, Barču, Barborku, i když prý vlastně znamená, že takové dívce nebo ženě není nic recht, a proto pořád jen brblá, breptá, repetí. Na druhé straně byla ovšem svatá Barbora krásnou dívkou, která místo aby pomýšlela na vdavky, hledala cestu ke spasení v poznání křesťanské víry. Však ji za to sám její zámožný otec Dioskur na počátku 3. století po dlouhém mučení setnul hlavu katovským mečem! Což bylo ovšem i důvod, že se právě tahle krásná mučednice zasloužila o stavbu dalšího kostela v Polné, kterak dokládá pověst:


Stalo se totiž jednou, když kráčel po polenském hřbitově děkan Habrland, že spatřil na zemi velký kříž a kolo, jako by ty obrazce měly zobrazit půdorys nového kostela. A navíc ještě téže noci uviděl ve snu svatou Barboru, která mu řekla: "Ano nech na tom označeném místě postavit kostel ve tvaru kříže. Poslechneš-li, bude to svatostánek zázračný, kam přijdou i mnozí nemocní, aby se uzdravili..."

Děkan však po těch slovech, ani libé vůni, kterou světice po sobě zanechala, spokojeně neusnul. Sen totiž pokračoval dál, neboť se mu v něm ukázala věru šeredná ženština, vůni vystřídal puch, že by v něm mohl hůl postavit, a ta čarodějnice začala hned skřehotat: "Asi nevíš, že Barča má sestru. A to jsem právě já, stara Závista! Tak mi říkají, poněvadž jsem jí celý život záviděla krásu, ale i tu mučednickou smrt. A teď mě proto sami pekelníci posílají všude tam, kde se ke cti nebo na oslavu svaté panny Barbory něco chystá, abych takové dílo zmařila. Takže jenom tehdy, rozluští-li někdo moje tři slova, může se její záměr uskutečnit…" To řkouc, napsala Závista na zem ETTEK NA SLAH a zmizela. Jen ten příšerný puch po ní zůstal a děkan Habrland ho stále cítil, když se k ránu konečně probral z neklidného spánku.


Třebaže nějakou dobu potom nevěděl, co udělá, neboť na stavbu dalšího kostela v Polné nemohl sehnat peníze, nakonec mu svatá mučednice ve snu opět poradila: Ať jen zamíří do Říma, neboť nastává Milostivé léto a o peníze ať se již nestará. Také Závista se mu ve snu zjevila a jenom se posmívala: "Haha, zázraky, to je Báře podobné, ale ať si při tom dlouhém putování neušoupáš nohy zbytečne, panáčku!" Nakonec se do Říma polenský děkan přece jen vypravil a to i s kostelníkem Jírou od svaté Kateřiny. Putovali tenkrát všelijak. Než se dostali přes alpské velehory, svezl je na voze sedlák, tu zase šlechtic v kočáře, stejně jako se museli nejednou táhnout pěšky. Když už byli nedaleko Věčného města, dorazili na noc k jakési lesní roubence, kde zůstávalo jen několik žen a dětí. Brzy ovšem přišli na to, že jde vlastně o loupežnickou peleš a že se lotrasové brzy vrátí z nějaké výpravy. Ještě že se předtím podařilo kostelníkovi z chatrče zmizet pro pomoc, aby se děkanovi nic nestalo. Osvoboditelé-byli to vojáci-přijeli na koních právě včas, vždyť už měl děkan dýku na krku! Avšak nejen, že byli loupežníci po zásluze ztrestáni, ale ve sklepení se našlo deset beček jejich nahromaděné kořisti! Od zlatých peněz, šperků až po drahocenná roucha, modloslužební náčiní a já nevím, co ještě.


A protože bylo prý tenkrát v Talijánsku podle zákona zvykem odměnit toho, kdo na loupežníky upozornil, dostal děkan tři sudy z jejich pokladu na stavbu kostela v Polné. Domů už proto jeli s kostelníkem jako páni v kočáře, nocovali v bezpečí a marně prý skřípala stará Závista v děkanových snech zuby, že Barborka přece jen učinila další zázrak. Však také po Závistě zůstala jenom ta podivná slova, o nichž už byla řeč a která místní Němci přece jen rozluštili, když je nakonec přečetli pozpátku: HALS AN KETTE, což česky znamená KRK NA ŘETĚZU. Proto také prý namaloval malíř Czergelti na stropní kopuli nového kostela i Závistu s řetězem, aby už tahle bájná, šeredná a nevraživá sestra mučednice Barbory nemohla více škodit jak svatostánku, tak zázrakům světice…



Z knihy: BÁJE A POVĚSTI Z ČECH A MORAVY – VYSOČINA (Vladimír Hulpach, 2005)