O ZALOŽENÍ HRADU MEZIŘÍČÍ

V dobách, kdy na území našeho kraje ještě nebyla města a vesnic poskrovnu, kdy kopcovitý terén pokrýval hustý les, probíhala kolem řeky úzká obchodní cesta.
A právě po této cestě směrem od Brna se ubírala jednoho dusného podvečera skupina jezdců. Uprostřed jel velitel, starší muž v krásné červené suknici přepásané bílým pásem. O cíli cesty zatím pomlčíme.


Jezdci unavení dlouhou jízdou i dusným vedrem by rádi někde sesedli s koní a zašli do pohostinné chýše, kde by dostali najíst i místo k přespání. Ale po člověku nikde ani stopa, kam oko pohlédlo, všude kolem jen příroda. Cesta klesala, po chvíli opět stoupala, zdálo se, že se vine bez konce.


Dojeli na rozcestí. Kudy teď? Dali se cestou, kterou ukázal velitetl, pěšinou vedoucí doprava. Záhy projeli brodem a zvolna stoupali do strmé stráně. Nahoře je přivítala mýtina, v jejímž středu rostla košatá lípa s mohutným kmenem, plná rozkvetlých květů obsypaných včelami. Slunce právě zapadalo a jeho zlatá záře zaplavovala okolní krajinu.


Veliteli se místo zalíbilo: "Zůstaneme tu do rána!" rozhodl. Všichni sesedli, pustili koně na pastvu a sami se posadili do bujné trávy pod lípou. Jejich zpocená čela lehce ovíval svěží vánek, na unavená víčka začala doléhat únava. Rychle skromně povečeřeli a jeden po druhém usínali.


Tichá noc se pomalu vzdávala své moci a přecházela v ranní rozbřesk. Nastal nový den. Několik jezdců se probudilo dřív než ostatní. Nejstarší muž vyzval druhy: "Obhlédneme terén. Třeba se vrátíme i s ulovenou srnou nebo alespoň zajícem." Štěstí jim přálo. Netrvalo dlouho a muži přišli k lípě, rozdělali oheň a připravovali pečeni.


Velitel se začal mužů vyptávat, co při lovu viděli. "Tu srnu jsme zastřelili na kraji lesa. Zvěře je tady dost. Je tady krásně, po lidech ani vidu, ani slechu. Pane, myslím, že místo je pro hrad jako stvořené. Dobře by se tu vypínal." Domluvil a pokračoval druhý muž: "Dole je široká kotlina, do té vtékají dvě říčky, tam splynou a směřují k východu. Kousek odtud se vypíná vysoká skála, odkud by hrad ovládal široké okolí."


Velitel chvíli mlčel. Zvažoval slova svých zkušených mužů a pak rozhodl: "Z toho, co jste mi řekli, usuzuji, že lepší místo pro stavbu hradu bychom nenašli. Tím jsme náš úkol splnili. Posilníme se na zpáteční cestu, znovu prozkoumáme okolí a vrátíme se na brněnský hrad. Tam knížeti oznámíme, k čemu jsme došli. Další bude záležet na jeho rozhodnutí."


Stalo se, jak řekl. Netrvalo dlouho a přijeli zase, tentokrát doprovázeni houfem pracovníků. Potřebné nářadí a jídlo bylo naloženo na povozy, s nimiž koně měli na špatné cestě nelehkou práci, takže několikrát museli v příkrém terénu pomoci svalnatí muži.


První den se utábořili a postavili několik chatrčí, kde mohli přespat a najít útočiště za nepohody. Potom začala tvrdá práce. Nejprve zkušení mistři vyměřili prostor, na němž měl být hrad postaven. Zatímco skupina mužů začala kácet stromy, jiní kmeny osekávali, a ti nejzdatnější lámali a opracovávali kámen. Místo doslova žilo pracovním ruchem.


Čas plynul, den za dnem, týden za týdnem, měsíce za měsíci, rok za rokem odcházely do minulosti. Hrad s kamennými hradbami, s pevnou bránou a padacím mostem přes vodní příkop byl hotov. Chybělo mu jediné: neměl jméno. Dali proto hlavy dohromady, navrhovali a zavrhovali, až nakonec padlo a zvítězilo slovo Meziříčí. Proč by ne? Stojí přece nad soutokem dvou říček.

U toho zůstalo a později je po něm převzalo i město, které vzniklo pod jeho pevnými hradbami.



Z knihy: POVĚSTI Z VYSOČINY (Miroslav Hedbávný, 2001)