OCHOZŠTÍ PSI – POLNÁ

Bažinatá místa kolem potoků se proměnila usilovnou prací v řadu rybníků. zelené louky se táhly údolím od Polné až k panskému lesu Ochozi a nabízely obraz krásy a míru.


Tak jako slunce občas zastře mraky, tak mají i krásná místa své temné příběhy. Za dlouhé věky skryly zdejší lesy četná lidská neštěstí. Zahynuli zde myslivci i pytláci, v zimě zabíjel mráz, v létě blesk. Přes zemskou hranici táhla vojska česká, uherská, Švédi i Francouzi. Bůhví, co všechno lesy skryly a nikdy nevydaly.
Za francouzských vojen se jedna mladá dívka z louky do rodné chalupy už nevrátila. Doma na ni čekali, strachovali se, hledali ji a nakonec ji našli zabitou na moravské hranici. Poblíž v lese leželo francouzské vojsko a divoká čeládka si po létech bojů a života v táborech už valné svědomí z ničeho nedělala. Nebylo však na koho ukázat prstem a také nebylo radno si s vojáky něco ve zlém začínat. Dívčí život zůstal nepomstěn.


Ani vojáci nežijí věčně. Vojenský život býval těžký a krátký. V cizí zemi složili často kosti jak bohabojní selští synkové, naverbovaní násilím, tak i zabijáci povahou. Dva vrahové bez svědomí padli snad v nějaké bezejmenné šarvátce, snad ve veliké slavné bitvě, nezáleží na tom kde, ale jejich duše klidu nedošly.


Po čase se v údolí ochotského potoka začaly dít podivné věci. Prvně s tou zvěstí přišli pasáci. Pásli v noci, ve dne museli na robotu, vždyť čím větší statek, tím větší robota. Sedláci posílali na panské odrostlé synky a dcery, najímali čeleď, která robotu odbývala. Často se na robotu jezdilo s volským potahem, nejdřív orali na polích u panských dvorů, pak jeli jednou pro víno do Mikulova, podruhé vozili kámen do vápenky, klády z lesa, snopy z polí. Z roboty se často vraceli až za tmy, není tedy divu, že ubohé upracované voly nepásli až v noci. Dobytek se pásl a pasáci si v klidu poseděli.


Jenže jednoho večera se z lesa ozval zvláštní psí štěkot. Z jedné strany, z druhé, hlas přeskakoval od lesa k rybníku, kde se zdvihl divný, neslýchaný šramot. Vyděsili se nejenom lidé, ale i voli. Zdvihli hlavy, poslouchali a pak utíkali domů a pasáci za nimi. nešlo jen o jeden jediný večer, štěkot se ozýval stále častěji. Později se psi dokonce ukázali. Pantáta Lán by mohl vypravovat. Vracel se jednou ze svatební muziky v Dobroutově domů do Záborné. O půlnoci přecházel hráz rybníka. Byl úplněk a vidět bylo skoro jako ve dne. Pojednou proti němu na pěšině vyběhli dva psi, černí jako uhle, jeden větší, druhý menší. Běželi bok po boku vedle sebe tiše, bez štěkotu, bez hluku. Po chvíli se vraceli zpátky, opět jako dva velcí ptáci proletěli sedlákovi tiše kolem nohou. Když se pantáta ohlídl, neviděl pranic. Nejpodivnější bylo to ticho… Hrůza pomyslet!


Podobně se vedlo staré tetce Kučerové. Brzy ráno v adventním čase šla z Janovic do polenského kostela a roráty. Sníh jiskřil, hvězdy svítily, mrzlo do tuha. Dobře se jí šlo v tmo tichu. Chvílemi se modlila, chvíli si přemýšlela o svém a najednou ouha! Co to? Sněhovou plání se k ní blížily dva rychlé, temné stíny. hrozně se polekal, Bože, že by vlci, co vyrazili z lesa za kořistí? Stíny ji doběhly a připojily s k ní, z každé stany jeden, a oni jsou to dva černí psi! neštěkali, nedoráželi na ni, vlastně si jí ani moc nevšímali. jenom ji tiše doprovázeli jako němá stráž až k záborenským hranicím. A nejednou kde nic, tu nic, ztratili se, jako by je zlý duch odvanul. Výměnkářka se rozhlížela, ohlížela, ale černé psy už neviděla. Později pak šla stejnou cestou ještě mnohokrát, ale psí doprovod se k ní už nikdy nepřipojil. Kdo ví, co k tomu tenkrát měli za důvod, snad ji chtěli před něčím ochránit. Že by to byly zakleté duše, které potřebují odčinit nějaký hřích? Snad to jsou duše vrahů nešťastné Magdalény!


Strašidelní psi tak běhali dlouhé léta, lidé je občas vídali či slýchali jejich štěkot od Ochoze až k Panáčkovu rybníku. Nejprve se jich báli, ale pak si zvykli. když však museli za tmy přes lesy, obcházela je hrůza z neznámého.


V těch letech se do Dírce přistěhoval nový myslivec, kterému byl svěřen dozor nad panskými lesy v širém okolí. Nebyl tu dlouho a všechno ještě dobře neznal, když tu se přišel hajný ze zádušního lesa poradit o svážení dřeva. Poseděli, slovovalo slovo, řeč plynula jako voda a nakonec se myslivec dověděl i o černých přízračných psech z ochotských luk. Snad jsou to zakletí hříšníci, kteří musí navěky obíhat místo, kde se tak těžce provinili!


Buď že myslivec ve svém revíru chtěl mít pořádek a nestrpěl v něm ani strašidla, nebo to byl dobrý člověk a pomyslel si, že zakletí Francouzi už vytrpěli dost. Zkrátka se rozhodl, že celé historii udělá rázný konec. Leckteří myslivci uměli víc, než jen opatrovat svěřené lesy, a ždírecký patřil mezi ně. Žádnou práci neodkládal, tedy hned další večer se nechal dovést na místo. Vyšel z lesa na louku, hajného poslal domů a čekal tam sám na chvíli, kdy se západ změnil v černočernou tmu. Čekal dlouho, možná se i bál, ale neodešel a přece jenom se dočkal. Černí psi! Počkal, až přiběhnou blíž, vystoupil na pěšinu, postavil se jim do cesty, pozvedl ruku a zažehnal je. Jak, to nikdy neprozradil a nikdo u toho nebyl, a tak kouzelné zaříkávadlo už nemohl nikdo jiný použít. Ale ani toho nebylo třeba. Od myslivcova zažehnání se už černí ochotští psi nikdy neukázali. Snad kosti francouzských vojáků kdesi v neznámém hrobě konečně spočinuly v pokoji.



z knihy: Polenské pověsti a povídačky (Milada Kislingerová, nakl. Linda r. 2000)