OHNIVÁCI – POLNÁ

V zátočině na naplaveném bahýnku ležel nějaký oharek. Copak tu někdo dělal ohýnek? Taky? Asi bychom ho měli ulít, mohlo by od něj chytnout suché rákosí a kdovíkam by se pak plamen rozběhl. Vojtík se po oharku přes vodu natáhl, ale co je? Nejde to, oharek před lidskou rukou ucuknul, vznesl se, už se rozdělil na dvě, tři, pět světýlek, pak jich bylo najednou padesát, sto! Seřadila se jako po šňůře, ale kluci už na nic nečekali a utíkali, jen jim za patami mokrá louka mlaskala.


Ale copak u Sázavy, i tady na Bratských loukách světýlka poskakovala, sotva se trochu smrklo. Dovedla si s člověkem pěkně zalaškovat, zvlášť když šel trochu veselý z té pěkné hospůdky. Světýlka se zahemžila, zakývala a už milého ochmelku vedla do louky, do potoka, na bahna a kdoví, jak by to sním dopadlo, kdyby z blízké pazderny nezaštěkal pes. Teprve když se u pazderáka usušil a trochu vzpamatoval, koukal, kam se to z cesty dostal.


Je pravda, že u nás byli vždycky chlapi kabrňáci a hned se tak nějakého světýlka nezalekli. Dobroutovský pantáta Křivánek chodil do hospody na Lipinu, měl tam na výběr dokonce dvě, a skoro pokaždé na něj při návratu světýlka čekal. A aby on jim dal pokoj, to zase ne, pískal na ně a pokřikoval. není divu, že to světýlka rozčilovalo a že skoro pokaždé od nich dostal u Ročákovy louže na hřbet něco na pamětnou. Ale kampak na něj! Příště na ně křičel a pískal zase.


I což světýlka, když se od nich člověk nedal zavést do mokřin, to byla jen taková legrace, horší byla lucerna. neposkakovala, nikoho netloukla, jen se tak tiše vznášela, přibližovala se, ale nikdy se nepřiblížila dočista. Plula vzduchem, jako by ji nesla neviditelná ruka, jinak kde nic, tu nic, až člověka z toho ticha hrůza obcházela. Snad svým světlem označovala místo nějakého dávného neštěstí. U Nížkova ji vídali poblíž míst, kde se kdysi zabil forman. Lucernu vídali i u Záborné. Taky tam ve filipojakubské noci viděli z lesa vyletět celého ohnivého člověka. S roztaženýma rukama a nohama se vznášel vysoko nad vyděšenými chasníky. Jen tak se špásu šli číhat na čarodějnice, co kdyby přece jen nějaké lítaly, a teď je dohání skutečný ohnivec. utíkali, utíkali, ohnivec pořád nad nimi, a když za nimi zapadly dveře první chalupy, ještě zlostí o střechu třískl!


Zdá se, že Záborná ta ohnivá zjevení nějak divně přitahovala. Žebrák Pudička by o tom mohl vyprávět, jen kdyby, holenku, chtěl! Byl to takový polochromý chudák, do stáří u sedláků sloužil a pak se dal na žebráckou hůl. Chodil z Polné po širokém okolí, vždycky byl na své obchůzce několik dní. Znali ho za ta léta dobře a ochotně ho nechali přespat pod šupnou nebo v chlévě, věděli, e je svědomitý a žádnou škodu nenadělá. Všude poprosil o kus chleba nebo co tak ve stavení přebylo. Někde mu něco dali, někde ne, ale většinou dali, protože tu odedávna žijí dobří lidé. Věděli, že Pudička není žádný pobuda, že se v životě mnoho nadřel a teď už je odkázaný na pomoc mladších a zámožnějších.


Jednou, to byl na pochůzce kolikátý den, se takhle k večeru pomalu vracel domů. Nakonec několik nejbližších dědin. Byl ve Stáji, v Janovicích a leckde jinde a chtěl se ještě stavit v Záborné a obejít si tam pár dobrotivých paňmaminek. Pak se při hvězdičkách pomalu dobelhat do Polné, aby si tam doma zase pár dní odpočinul. Ale už nějakou chvilku se mu zdálo, že si přece jen bude muset najít ještě jeden nocleh pod cizí střechou. Za zády mu v dálce tiše pohřmívalo a Pudička bude nakonec rád, když se bez úhony dostane aspoň do Záborné. Honem, honem, tady na tom kopci rád uhodí boží posel, každým rokem sem aspoň jedenkrát hrom třískne. Opravdu, je to místo jako začarované, jako kdyby doslova přitahovalo.
Pudička si trochu přichvátnul, pravda, moc mu to nešlo, klouby bolely a nachodil se dneska už dost a dost, ale strach mu nedal. Jen aby byl od Svinkova lesa co nedál. Nejspíš ho bouřka přece jen dožene, hrom rachotí, až se dokonce zdá, že to není jenom hrom! Pudička se pootočil, ale hned si přál, aby to radši neudělá. Co to nevidí, po silnici se za ním něco valí a rachotí, už ho to skoro dohání! Po cestě jede ohnivý kočár, kola přes kameny poskakují a hřmotí, na kozlíku sedí divná příšera s ohňovou hubou, i koně mají ohnivé hřívy a za tlamy jim při každém zařehtání vyrazí plamen, až bůhvíkam daleko dopředu.


Pudička moc nepřemýšlel, co by mu kočár s honivým vozkou mohl udělat. hned zapomenul na své staré hnáty a pospíchal, co mu síly stačily. Uzlík s vyžebraným chlebem samým úlekem na cestu upustil a jen se rozhlížel, kde by jak vylekaný zajíček našel nějaký úkryt. Každým třetím krokem se trochu poohlédl. Kočár se pořád přibližoval, ó to asi až do vsi neuteče! Co teď? Z posledních sil skočil přes příkop za první strom. Kočár ještě párkrát přes kmánem poskočil, ohniví koně párkrát zařehtali, ale pak se hluk zase vzdaloval. Žebrák hodnou chvíli stál za kmenem, jako by ho přimrazil, ale nakonec si přece jenom dodal odvahy a vystrčil hlavu. Sláva! Kočár se obrátil a valil se zpátky, už ho skoro ani vidět nebylo. Pudička ještě chvíli oddychoval, pak se odvážil, opřel se o sukovici a pomalu se přes příkop přeštrachal zase zpátky na cestu. Obrátil se k Záborné, ale pak se zatvrdil. A to snad ne, co bych tu někde na holé zemi nechal svůj uzlíček s božím dárkem?! Kočár je pryč, tak se po něm porozhlídnu.


No, vracel se zpátky, ani nemusel tak daleko. A jak se tak uprostřed cesty shýbl pro svůj uzlíček, co to neviděl? Kousek dál ležela na cestě podkova. Což o to, to by nebyl zase takový div, ale tahle byla celá rozžhavená, doopravdy do červena rozžhavená. Že to bude podkova nějaké té ohnivé kobyly?!


Než se Pudička dobře rozmyslel, co dělá, šup, na bral podkovu na hůl a rychle se obrátil zpátky k Záborné. Až se sám polekal své odvahy. Pospíchá, pospíchá a co to neslyší, že by zase bouřka? ne, to se znova ženou koně s kočárem. Už zdálky ten podivný vozka volá: "Vrať mi tu podkovu, není tvoje, je mého pána!" Žebrák strachy neviděl, neslyšel, na rameni uzlík, Na holi podkovu a jen pelášil, co mu staré kosti dovolily. A měl štěstí! Kočár se zastavil na tom samém místě jako posledně, jako by ho zastavil neviditelný plot, jako by nemohl přejet neviditelnou hranici. Vozka ještě párkrát zahrozil, koně ohnivě zaržáli, pak se povoz na místě obrátil a uháněl zpátky. Pudička si toho nevšímal, bez dechu doběhl ke stavením a skočil za první záborenská vrata. Koukne na dřeváky, dobře, neztratil je. Koukne na uzlík, taky v pořádku. A copak podkůvka, aby se s ní mohl pochlubit? Podkova je celá studená, milí lidé, ona je snad celičká ze zlata!


Druhý den starý Pudička odešel, nikdo nevěděl kdy a kam. Ztratil se někde ve světě a už se jaktěživ nevrátil Snad mu tne ohnivý kočár přivezl na stará kolena trochu štěstí a za zlatou podkovu až do smrti někde pěkně žil v pohodlí, teple a sytosti.



z knihy: Polenské pověsti a povídačky (Milada Kislingerová, nakl. Linda r. 2000)