PÍSTOV

K obědu býval vždy řízek s chlebem a okurkou a limonáda Zonka. Pak byla nucená chvilka oddechu, aby jídlo správně slehlo a zase hurá do vody. Majetnější a šťastnější zde měli své dřevěné chatky s malovanými trpaslíky na okenicích a benátské noci na hladině rybníka.


Znal jsem cestu i vesnici zpaměti. Na návsi hospoda, kterou jsme navštěvovali při zpáteční cestě, kaplička a řada mohutných obílených štítů s okny a vlnícími se záclonami za muškáty. To nás "měšťáky" bedlivě sledovaly oči místních babek, aby pak po celý týden bylo o čem drbat. Za vsí bylo táhlé návrší a Boží muka a několik novějších domků.


To, že mládí uteklo, s tím se nedá nic dělat, ale že krása vesnických domů mizí pod "ohyzdnými" přestavbami, to je napováženou. Udržet rázovitou náves by neměl být až takový problém. Máme přece předpisy, řízení, razítka a zase razítka. Máme komise malé a velikánské. Tak proč to, zatraceně, nejde a nejde. Kam se to všichni díváme?


A než vstoupíme na okamžik do historie, přece jen slovo nejpovolanějšího, docenta Dobroslava Líbala, který na závěr jedné své kritické statě o demolicích historické zástavby vesnic napsal: "Veškeré světově jedinečné bohactví, vytvořené našimi předky, by se scvrklo na rozptýlené nesouvislé solitery. Jedno z největších kulturních bohactví lidstva, jež přežilo války i politická protivenství, by zaniklo hanebně opuštěno".


A my stále ještě boříme!...

První písemná zmínka o Pístovu je z listiny krále Václava I. z roku 1234. Psal se tehdy PESTOW, později Pistaw, Pistau a na mapě z roku 1647 je dokonce uvedeno Bistau. Původně slovanská osada byla během stříbrné horečky kolonisována německy hovořícími horníky a později byla převážně německou vesnicí. Dodnes se v okolí dochovala řada důlních děl ze 13. či 14. století. Po opuštění dolů zůstalo zde devět zemědělských usedlíků. Největší pohromou byla okupace Jihlavy Švédy a pak den 29. května 1647, kdy byla celá vesnice pobořena, trámy a prkna odvezeny do města na opravy hradeb a zbytek zapálen. Obyvatelé se rozutekli nebo museli přejít na pomoc do Jihlavy. Nejstarší obrázek vesnice pochází právě z onoho tragického léta roku 1647 a dokumentuje poničené domy, kam se později soustřeďovaly císařské jednotky před vítězným úderem na město v prosinci téhož roku. Léta Páně 1684 připadá už celá ves městu Jihlavě. Počet domů se zvyšuje a roku 1900 jich má Pístov 24 a obyvatel 154 Němců a 21 Čechů. Ve dvacátých letech tohoto století zde byla opět neúspěšně obnovena těžba tuhy. Za zmínku jistě stojí, že od 14. století byla voda ze zdejších rybníků dodávána dřevěným potrubím až do Jihlavy. Rok 1945 znamenal odsun německého obyvatelstva a příliv českých osídlenců. Tolik historické poohlédnutí.
Boží muka za vsí v letech budování socialismu zmizela a jako nemovitá kulturní památka číslo 5066 byla odepsána Ministerstvem kultury ČSR ze seznamu. Psal se srpen 1983. Docela nedávno nám jeden starousedlík sdělil, že nějaká taková Boží muka komusi ve vsi překážela a tak je odvezl a hodil pod hráz rybníka. On neřekl přesně kam a protože už byl prosinec a zamrzlo, necháme si pátrání na letošní jaro... Uvidíme.


Říká se, a bylo to kdysi dávno nepsaným pravidlem, že při stavbě jedné kaple se zasvěcením Nejsvětější Sv. Trojici, jak je tomu v případě návesní kaple v Pístově, musí se postavit ještě další do počtu tří, které tak vytvoří Božský trojúhelník. A ono to platí i v tomto případě. Druhá do počtu byla kaple na návsi v nedalekém Horním Kosově a dále pak kaple na okraji Starých Hor. Dvě z nich jsou řádně opraveny, ale třetí ve Starých Horách byla kýmsi záhadně zbourána a následně ministerstvem, kultura, nekultura, podle všech předpisů odepsána. Byl srpen 1983.


Co říci závěrem, snad jen povzdech, že všechno to bývalé úmyslné demolování sakrálních staveb a stavbiček se pouze změnilo na kradení a vykrádání. Samozřejmě, že pro peníze.. Pro co taky jiného, z čeho by asi někteří jinak bohatli. A ještě jeden povzdech skutečného odborníka, který při nedávné návštěvě jihlavského archivu mi smutně sdělil, že už jsou u nás oblasti, kde není co chránit, kde není co obdivovat, kde už není "vůbec nic". Tak alespoň ty, Přírodo, vydrž se svým medem a strdím