POČÁTKY JIHLAVY

3.1.2007 |

Když čítalo se 799 let,

co Kristus přišel spasit svět,

tu město bylo postaveno

a věřte, Jihlava mu dáno jméno.

Kol Staré Hory býval, věz,

v těch dobách samý hustý les.

V něm malý domek z hlíny stál,

tam chudý hrnčíř přebýval.

Ten v práci trávil tu své žití

a ubohé měl živobytí.

Zde měl i onu jámu svou,

z níž bral si hlínu hrnčířskou.

Své hrnce točí výborně,

však sotva je dá do ohně,

hned rozpadnou se v samé kusy,

jen k zkáze takto dojít musí.

Jel tudy jezdec, kupec z Vídně,

a v černém lese zbloudil bídně,

až přišel k malé chaloupce

a zaklepal tam lehounce,

zda cesta vede tudy dál

snad ku Praze, se otázal.

Ten hrnčíř s radou nelenil:

Pán v našem lese zabloudil;

než do vsi k lidem dojedete,

les celý ještě projedete.

Tu kupec hrnčířovi děl,

zda nocleh pro něho by měl.

A hrnčíř pravil: Z duše rád,

kůň může se k mé krávě dát,

víc o vás mi tu věru jde,

že jídla, pití nemám zde,

dát mohu vejce, libo-li.

Dí kupec: chleba se solí

mi podej, víc se nestarej

a klidně o sebe jen dbej.

Pak s koně ruče seskočil

a ke krávě jej ustájil.

Už k jídlu kupec usedá

a hrnčíře se vlídně ptá:

Ach, příteli, jak živíte se

v tom vašem přehlubokém lese?

Dí hrnčíř: Je to chudoba,

neb ani jedna nádoba

se nevypálila v mé peci;

všecky mi nějak začnou téci.

Tu kupec ihned hrnčíři děl,

že rád by aspoň střípeček měl.

I přinesl mu prostý brach

tři střepy a sám smál se, ach,

že leží jich tam víc než dost

a chce-li je snad vzácný host,

by nabrat si jich neváhal.

Tu pomyslel si kupce dál:

Ač střepy jsou to, dejme tomu,

přec vezmu si je s sebou domů

a ukáži je bratříčkovi;

co je v nich, to on lépe poví.

Hned zrána kupec spěchal dál,

však brzy zas sem zavítal,

vzal s sebou bratra potají,

by zjistil, co střepy skrývají.

Ten poznal, že ze střepů a z těch jam

kov stříbrný může být dobýván.

Prosili hrnčíře, jenž tam stál,

by starou pec jim přenechal,

že dají zřídit na tom místě

pec novou, mnohem lepší jistě.

S tím hrnčíř snadno souhlasil

a pec s nimi hned rozbořil.

Když rovnali pec se zemí,

tu kusy stříbra, věřte mi,

jak paže silné našli v zdech

a hlavně v jejich koutech všech.

I řekli sobě v mysli své,

zde nebude to věru zlé,

sluj horní kopat začali

a v celém hvozdu hledali,

kam město dá se postavit;

tu poradil jim jejich cit,

by na pahorek Jánský spěli,

tam kostelíček vystavěli,

pak město nové založili,

jež stojí zde po tuto chvíli.