POTRESTANÝ VRCHNÍ – VELKÉ MEZIŘÍČÍ

Aby jich měl ještě víc, poddaným, kteří přišli platit daně a desátky, vždycky napočítal o něco víc, než kolik platit měl. A to, co připočítal, do knihy nezapsal, ale potají vstrčil do své kapsy. Takový to byl hamoun!


Tomu vrchnímu se moc líbila dcera chalupníka Jíry. Když přišel Jíra platit, řekl, ať mu ji dá za ženu. Myslel, že chudák bude radostí bez sebe, když jeho dcera bude dobře zabezpečena. Ale chalupník mu odpověděl: "Nehněvejte se, pane vrchní, nemohu vám vyhovět. Děvče už má ženicha, od kterého neustoupí. Brzy bude svatba."


Vrchní, zlostí z odmítnutí celý zrudlý, jeho platbu nezapsal a po čase poslal k chalupníkovi mušketýra, aby Jíru upomenul, že dluží daně.

Jíra byl z mušketýrových slov tak polekaný, že nechal všeho a běžěl do zámku.
"Pane vrchní, víte dobře, že jsem tady v kanceláři řádně zaplatil." "Nemáš zaplaceno," odbyl ho vrchní, "a jestli do týdne nezaplatíš, seberu ti krávu z chléva a tvá dcera půjde sloužit do panského dvora."


Chudák Jíra se vypotácel z kanceláře. Ani nevěděl, jak došel domů. Říká se, že všeho do času. I míra podvodů pana vrchního byla naplněna. Jednou v noci, když přepočítal nakradené peníze a uložil je do okované truhlice, uložil klíč do skrýše – a víc nestihl. Pootevřeným oknem přiletěli do pokoje dva havrani. Proměnili se v čerty, popadli vzpouzejícího se vrchního a odletěli s ním – víme kam.


To víte, že jakmile se to poddaní dozvěděli, měli radost, že se nelítostného tyrana zbavili. Doufali, že jeho nástupce bude mít pro jejich postavení lepší pochopení. V tom se nezklamali.


Místo zmizelého vrchního nastoupil jako vrchní nový úředník. Vědělo se o něm,, že je sice přísný, ale přitom spravedlivý. Také jeho prvním činem bylo bedlivé prohlížení knihy, do níž se zapisovaly platby. Potvrdilo se, že všichni poddaní mají zaplaceno, jenom Jíra ne. Navíc mušketýr dosvědčil, že byl k Jírovi poslán s upomínkou. Proto si dal vrchní chalupníka zavolat. Ten se hned bránil: "Vzácný pane, přísahám, že jsem všechno včas zaplatil. Asi to váš předchůdce zapomněl napsat."

"Máš na to svědka? Jestli ano, přiveď ho, jinak musíš zaplatit."

Zoufalý Jíra šel ze zámku a plakal. Co by si jeho rodina počala bez krávy, navíc teď, kdy má dcera před svatbou? Došel až na rozhraní dvou ulic a zastavil se před kapličkou zasvěcenou sv. Antonínovi. Poklekl na kamenný schodek a obrátil zrak k obrazu svatého. "Smiluj se nade mnou a pomoz mi. Vždyť já žádného svědka nemám, byl jsem u vrchního v kanceláři sám. Kdo mi uvěří?"


Stal se div. Svatý obraz promluvil: "Svědka nehledej. Přijď zítra touhle dobou a já ti pomohu. Nikomu však zatím nic neříkej." Jíra nevěřil svým uším, bál se tomu slibu věřit. Sebral se, šel pomalu domů, ale o tom, co se mu přihodilo, neřekl ani slovo.
Druhého dne brzy po ránu se vydal opět k Meziříčí. Došel ke kapličce a chvíli čekal. Náhle svatý vystoupil z obrazu a kráčel s chalupníkem do zámku. Vrchní se velice podivil, jakého svědka to Jíra přivádí a proto se zeptal, jde-li Jírovi svědčit.

"Ne pane, zavolám za okamžik jediného člověka, který může vydat svědectví. Jenom se nepohněte, ať se děje cokoliv. Dlouho to trvat nebude." Potom se svatý začal potichu modlit a na závěr něco zašeptal. Po chvilce ticha se ozvalo dunění. Dunění sílilo a pan vrchní i Jíra byli strachem celí bledí. Najednou se otevřela podlaha před svatým a otvorem vystoupili dva čerti, kteří drželi bývalého vrchního. Svatý udělal rukou znamení kříže a promluvil k bývalému vrchnímu:


"Vydej svědectví. Přijal jsi od zde přítomného Jíry z Mostiště jeho platby, nebo nepřijal?" Vrchní odpověděl: " Přijal jsem je. Peníze jsem dal do truhly ve svém pokoji, kde jsem ukládal také ostatní peníze vyzískané na poddaných."

"Stačí toto svědectví?" zeptal se sv. Antonín. Vrchní se zmohl jenom na souhlasné přikývnutí hlavou. "Vraťte se, odkud jste přišli!" poručil svatý. Čerti s vrchním zmizeli v otvoru a podlaha se za nimi zavřela.


Hned jak Jíra se svatým odešli, zavolal vrchní písaře a šli do pokoje, přiděleného bývalému vrchnímu. Skutečně našli v truhlici hodně peněz, které předchůdce zatajil svému pánovi.

Zatím šťastný Jíra doprovodil svatého až ke kapličce a upřímně mu děkoval: "Jak já se ti jen odvděčím?"

"Po svatbě schraňuj groše. Až jich bude hromádka, zavolej malíře a dej namalovat obraz, jak nepoctivý vrchní musel svědčit."


Jíra, toť se ví, rád slíbil. A skutečně po letech našetřil potřebnou částku. Pozval malíře, aby celý výjev, k němuž došlo v kanceláři na zámku, namaloval na strop kapličky. Malíř si to nechal dopodrobna vysvětlit a obraz namaloval.
Jenže čas všechno stráví a stalo se tak i s barvami. Ty po dlouhé době vybledly, zčásti oprýskaly, až nakonec byl zbytek obrazu zabílen vápnem. Ale kaplička stojí na svém místě dosud.



Z knihy: POVĚSTI Z VYSOČINY (Miroslav Hedbávný, 2001)