STRAŠLIVÁ HISTORIE O LOUPEŽNICKÉ HLAVĚ - POLNÁ

Olivu chytili jako posledního z celé tlupy. Dopadli ho v Polné a tu také těžce odpykal svá provinění. Byl to však zatvrzelý hříšník, nechtěl činit žádné pokání, i když se za něj modlili sám páter Florián i celý zástup lidu, který ho na poslední cestu doprovázel. Vždyť vyprovázeli svého! Přes hříchy proti Bohu a zločiny proti lidem byl Oliva přece jenom polenský synek, který vyrůstal v chalupě na horním předměstí a mnoho lidí ho pamatovalo jako malého chlapce. Jistěže tedy stáli o to, aby neodešel na věčnost s černou duší! Šeptali si mezi sebou, že na těle koneckonců nezáleží, že je to jen dočasný příbytek, ale duše je věčná a je hrozné, propadne-li zatracení.


Modlitby polenských sousedů byly upřímné a účinné i přímluva pátera Floriána vykonala své. Zatvrzelý loupežník se nakonec rozplakal a u mariánského sloupu na rynku se vyzpovídal a litoval svých hříchů. Vzpomněl si na své druhy v loupežnickém řemesle, kteří skončili na jihlavském popravišti, vzpomněl si s lítostí i na své oběti, uznal vinu a smířil se s trestem, který nařizoval zákon. Doprovázen knězem, vykročil horní branou na cestu, po které běhával jako malý chlapec. Prošel kolem svého rodného domu, kterému přinesl jenom hanbu a trápení. Jak rád by se tam ještě vrátil, ale už bylo na všechno příliš pozdě!


Průvod po chvíli došel na polenská stínadla na kopci nad Horním městem. Ještě se všichni společně pomodlili a pak už kat vykonal svoji smutnou práci. Byl silný a cvičený, a tak nešťastnému Františkovi uťal hlavu jednou přesnou ranou. Hlava odskočila pěkně daleko a jak tak bylo popraviště na kopečku, začala se s vršku kutálet a zdálo se, že ji nic nezastaví. Svou strašlivou pouť dokončila až před chalupou, ve které se loupežník před mnoha léty narodil. A tak se Olivovi splnilo jeho poslední nevyslovené přání, aby se ještě někdy podíval domů. Jenže to nebylo všechno. Rozsudek nad ubohým kajícníkem byl mnohem tvrdší. Za svého života spáchal mnohé zločiny, nikoho nešetřil, a tak teď zákon nešetřil jeho. Kat pro hlavu došel, ztichlým zástupem ji pronesl na stínadla a nastrčil na kůl. Tělo bylo dle práva vpleteno do kola na výstrahu všem, kdo by se chtěli, jako on, dát na špatnou cestu.


Zástup, ve kterém byli truchlící i zvědavci, se v tichu rozešel domů. Na Olivu by se časem pozapomnělo, ale pak se začalo mezi lidmi šuškat, že se na horním předměstí dějí divné věci. Nikdo nevěděl přesně co, jen se tam lidé večer jaksi začali bát. Obyvatelé Olivova domu chodili pobledlí, nevyspalí, ženské dávaly na modlení, chlapi byli zachmuření. Začalo se proslýchat, že snad chtějí chalupu dokonce prodat. Jenže! Lidičky, kdopak by koupil stavení, ve kterém možná straší uťatá loupežnická hlava?


Nakonec našel řešení zkušený páter Florián. Na rynku nechal postavit sousoší svaté Trojice, a když tak uvažoval, kam z náměstí přestěhovat slupek se sochou Panny Marie, napadlo ho, že když se u něj smířil s Bohem i lidmi odsouzený František Medřický zvaný Oliva, pán pomezních lesů, mohl by přinést pokoj i jeho nešťastné duši.


Znalý kněz tedy nechal sloupek postavit na Horním městě přímo před Olivův rodný dům. Uvnitř domu prošel všechny místnosti a modlitbami zažehnal vše zlé, co by se v nich mohlo nacházet. Loupežníkova neklidná duše snad na to už čekala, protože od té doby všichni v chalupě v noci spali klidně a ve dne chodili s pokojnou tváří. Polenští sousedé si toho dobře povšimli a usoudili, že uťatá hlava spočinula v černé zemi na stínadlech vedle těla a usmířená duše popraveného loupežníka konečně došla věčného klidu.



z knihy: Polenské pověsti a povídačky (Milada Kislingerová, nakl. Linda r. 2000)