VELKÉ MEZIŘÍČÍ – HISTORIE (2)

Druhý manžel byl katolík, proto Zuzana z lásky k němu přestoupila na katolickou víru a dokonce vydědila svého syna z prvního manželství Zdeňka Brtnického z Valdštejna. Toho se ovšem vydědění nijak zvlášť nedotklo, protože zdědil majetek po svém strýci a byl jedním z nejbohatších šlechticů na Moravě. Byl to typický renesanční kavalír s rozsáhlými kulturními zájmy. Při své cestě po Evropě se dostal až do Anglie, kde mohl vidět Shakespearovo divadlo. Dochoval se jeho deník, popisující cestu po západní a jižní Evropě (dnes je ve vatikánské knihovně). Po porážce stavovského povstání však byly jeho statky zkonfiskovány a on sám uvězněn na Špilberku, kde roku 1623 zemřel.



17. STOLETÍ



Po smrti Zuzany Berkové roku 1592 odkázal její manžel Zdeněk Berka (+ 1594) majetek svému bratru Ladislavovi. Meziříčí se tak dostalo do majetku Berků z Dubé a Lipého, další významné moravské šlechty. Ladislav Berka dosadil na meziříčskou faru katolického kněze Mikuláše Sarkandra, čímž začíná proces rekatolizace města. Ke svému bratru sem přijížděl i Jan Sarkandr, aby mu pomáhal. Zde se také v září roku 1606 oženil s Annou Plachetskou, dcerou zdejšího předního měšťana Jana Plachetského. Když jeho manželka po roce zemřela, Jan dokončil studia a stal se knězem. (V roce 1995 byl svatořečen.) Ladislav Berka potvrdil roku 1600 meziříčským měšťanům právo vařit pivo. Město tím bohatlo, protože všechny krčmy na panství měly povinnost odebírat pivo z města. Jako přívrženci císaře Rudolfa byla v letech 1608 - 1613 na Berkovy statky uvalena nucená správa v souvislosti s bojem Matyáše proti Rudolfovi. Za Berkových synů postihla město třicetiletá válka, která zastavila další rozvoj. Město bylo několikrát vypleněno vojsky obou válčících stran. V letech 1619 a 1620 to byli Poláci, 1622 uherská jízda, později císařské vojsko. Mnoho škod způsobili i Švédové, kteří město v letech 1643 - 1645 značně zpustošili. V této válce bylo město 8krát vypáleno, na mor zemřelo přes 1000 lidí a 266 domů lehlo popelem. Po skončení války zůstalo mnoho domů ve městě pustých. Meziříčí pokleslo na úroveň poddanského města a ztratilo většinu privilegií. Na konci třicetileté války město změnilo majitele. Hraběnka Anna Marie Khieslová z Kotsche, rozená Berková, byla v roce 1648 zajata Švédy při obsazení Malé Strany v Praze. Aby se mohla vykoupit, půjčila si od kardinála Harracha značný obnos. Splatila ho tím, že prodala roku 1649 Meziříčí hraběti Rudolfu Kounicovi za 80.000 zlatých. Hrabě Kounic se pokoušel obnovit panství po hospodářské stránce. Prázdné domy ve městě obsadil svými poddanými z jiných panství, německé národnosti. Od té doby docházelo k poněmčení města. Nový majitel se podílel i na rozšíření židovského osídlení. Roku 1636 se uvádí při přijetí Žida Josefa do města, že se jedná o zápis prvního Žida zde usedlého. Po roce 1650 však počet židovských obyvatel roste. K roku 1660 známe prvního rabína, jímž byl Efraim Kohen, v roce 1665 se uvádí židovský rychtář Abraham Žďárský. V roce 1650 zakoupili zdejší Židé "pusté místo Holubářovské ku pohřebu mrtvých těl židovských" za 60 zlatých moravských. Velkomeziříčské židovské Nové Město bylo jednou z významných židovských obcí. Židovská obec se ve městě udržela až do 40. let 20. století, přičemž až do té doby sloužil rovněž hřbitov. Po třicetileté válce nastala změna ve vrchnostenském podnikání. Jestliže v předchozím období vrchnost podporovala podnikání města, v tomto období se sama věnuje některým činnostem. Typickým příkladem je vaření piva. Podle předchozích privilegií bylo vaření piva městským právem. Nyní se do této činnosti pustila vrchnost, která navíc v pivovar přeměnila budovu bývalého luteránského gymnásia. Protože poddaní měli za povinnost odebírat pivo z panského pivovaru, přišlo tím město o odbytiště v okolí. Roku 1663 horda Turků a Tatarů sužovala okolí města, ale do města samého se vtrhnout neodvážili. Syn Rudolfa Kounice prodal Meziříčí roku 1676 pánům z Ugarte, šlechtě španělského původu. Za jejich držení ještě zesílil útisk poddaných. Nakonec došlo k dlouhému sporu mezi majiteli a městem, který musel rozhodnout až císař Josef i . roku 1691. V některých bodech sporu vyhrálo město, v jiných dal císař za pravdu majitelům panství.



18. STOLETÍ



V roce 1729 přikoupili Ugartové k meziříčskému panství Stráneckou Zhoř. Pravděpodobně od té doby bylo dosavadní Meziříčí nad řekou Oslavou nazýváno Velké Meziříčí. Ugartové přestavovali zámek. Nějaká blíže nespecifikovaná úprava proběhla v roce 1701. Nevíme, jak byla rozsáhlá, protože v roce 1723 zámek vyhořel. Oheň vznikl v lékárně na náměstí a rozšířil se do několika ulic. Vyhořelo 75 sousedských domů a 3 domy obecní, 2 brány, zámek a sýpky, 12 panských stavení a 12 židovských domů, celkem 102 domy. Zámek prohořel přes dvě patra a byl přestaven v barokní podobě podle plánů některého ze žáků Jana Blažeje Santiniho. Samotné autorství Santiniho, o kterém se rovněž v této souvislosti uvažovalo, nebylo přesvědčivě prokázáno, navíc v roce 1723 zemřel. Přestavbou zámku se však Ugartové finančně vyčerpali, a proto roku 1735 panství prodali. Byl to poslední prodej. Panství koupil vévoda Leopold Holštýnský, dědic norský, z jehož rodu v tomto období pocházelo několik králů. Po něm už se jen dědilo, panství už nikdy nebylo prodáno. Nejdříve se stala dědičkou jeho dcera, Marie Eleonora, vévodkyně z Quastally a Sabionetta. Zahynula tragicky pádem z koně a v paměti lidu se uchovala jako dobrá vrchnost. Její držení panství spadá do období, známého jako války o dědictví rakouské, to jest počátek vlády Marie Terezie. Válečných událostí nebylo ušetřeno ani Velké Meziříčí. V roce 1742 přitáhla vojska bavorská, francouzská a pruská a obsadila některá města na západní Moravě, mimo jiné i Meziříčí. Nejvíce škod způsobila saská okupace. Menší výdaje mělo město s průchody císařských vojsk. V roce 1763 bylo ve městě 316 domů a 32 domů židovských, zatímco zhruba před 100 lety, roku 1670, zde bylo 205 domů a 32 židovských. Obyvatel mělo město 1407 a židovská obec 529. V tomto počtu není zahrnut zámecký okrsek. Pokud jde o profesní složení, byli ve městě k 15.1. 1763 tři kněží, 2 zeměpanští úředníci, 14 městských a vrchnostenských úředníků, 120 sloužících, 35 měšťanů bez profese, 336 řemeslníků, 885 poddaných, 12 chudých ve špitále. V letech 1764 - 1812 vládla na Meziříčí další žena, neteř předešlé, Eleonora Öttingen - Spielberg, provdaná za Karla z Liechtensteina. Byla dvorní dámou císaře Josefa II., na jehož dvoře měla značný vliv. Podporovala městskou školu a chudé žáky, byla milovnicí věd a umění. Smlouvou mezi ní a primátorem a celou obcí poddanského města Velké Meziříčí z roku 1776 byly ulehčeny a částečně prominuty některé povinnosti poddaných. V té době se stavěla císařská silnice (dokončena 1787) z Jihlavy přes Meziříčí do Brna. Po této silnici směřovala i císařská pošta, takže v Meziříčí byla umístěna poštovní stanice. V letech 1783 - 1794 se Velké Meziříčí stalo sídlem krajského úřadu Jihlavského kraje, který sem přeložil císař Josef II. Krajský úřad byl umístěn na náměstí v hostinci u Černého orla vedle fary (nynější Jupiter club). Ve druhé polovině 18. století se dále rozvíjela řemeslnaá výroba ve městě. V roce 1755 bylo ve městě 428 mistrů, 72 tovaryši a 21 učeň. Profesní skladba byla následující: 88 pláteníků, 59 krejčích, 52 ševci, 37 mlynářů, 33 kováři a podkováři, 32 punčocháři, 23 soukeníci, 21 řezník, 14 kožešníků, 8 bednářů, 8 kramářů, 6 kolářů, 4 hrnčíři, 4 pekaři, 4 ovčáčtí mistři, 3 mydláři, 3 truhláři, po 2 postřihovačích, provaznících, zámečnících, sedlářích, řemenářích, kloboučnících, zahradnících, barvířích na černo, sládcích a tiskařích bavlny a plátna, dále po jednom jircháři, kameníkovi, zedníkovi, malíři, perníkáři, razítkáři, sklenáři, puškaři a pálenkáři. Třicet osm židovských řemeslníků, což byli krejčí (10), koželuzi (12) a obchodníci všeho druhu (16), zaměstnávalo 4 tovaryše. Meziříčí bylo v tomto období převážně řemeslnickým městem. Struktura řemesel ve městě odpovídala místním zdrojů a potřebě obyvatelstva. Pomineme-li řemeslníky, kteří pracovali pouze pro omezený okruh zájemců, pracovali ve městě pro širší trhy výrobci tří profesí - pláteníci s mezuláníky, punčocháři a soukeníci. Svoje výrobky prodávali na výročních trzích v jiných městech nebo někdy dodávali pro armádu. Mezi výrobci byli v této době také chudí mistři, kteří si nemohli zakoupit suroviny potřebné k výrobě. Objevují se počátky rozptýlené manufaktury, tzv. nákladnického systému, kdy bohatí mistři zakládali své chudší kolegy vlnou a hotové sukno odebírali. Vedle těchto textilních živností pracovali v židovské obci koželuzi, jejichž řemeslo teprve v 19. století provozovali v Meziříčí ve větším rozsahu i křesťanští mistři. Do roku 1787 vedla správu města městská rada s primátorem, pak byla vystřídána magistrátem, v jehož čele stál purkmistr.



19. STOLETÍ


1. POLOVINA 19. STOLETÍ



Počátkem 19. století, v období napoleonských válek, procházely městem vojenské sbory ruské i francouzské armády. V listopadu 1805 se v meziříčském zámku ubytoval maršál Bernadotte se svou družinou. Po bitvě u Slavkova byli ve městě ubytováni francouzští vojáci, zvláště ranění a nemocní. V roce 1823, 9.května, zasáhl město velký požár, který zničil 150 domů. Postiženy byly domy v Radnické ulici, Zámecká ulice až k zámku, půl náměstí, část Bezděkova a hřbitovní kostel na Moráni. Nejvíce požár poškodil Židovské město. Devatenácté století bylo ve znamení vlády Lobkoviců. Po svém otci Mořici Liechtensteinovi zdědila panství jeho dcera Leopoldina, provdaná později za Ludvíka Lobkovice. Kněžna Leopoldina zemřela roku 1899 ve vysokém věku. Během její vlády došlo ve městě k převratným změnám. OD 30. let minulého století nastává proces národního obrození, který byl ve Velkém Meziříčí, stejně jako jinde na moravském venkově, poněkud opožděn. Největší zásluhy v tomto směru měli MUDr. František Skřivan a P.Josef Havlíček. Dr. Skřivan, rodák z Krucemburku, přišel do města roku 1834 jako panský a později také městský lékař. Udržoval styky s představiteli národního hnutí v jiných městech (např. s Karlem Havlíčkem Borovským). S jeho působením ve Velkém Meziříčí je spojen také počátek národopisné sběratelské činnosti. Pod jeho vlivem sbírala spisovatelka Františka Stránecká lidové pohádky, přičinil se též o sběr lidových písní, prostřednictvím Zikmunda Vašátka a Antonína Vorla. Zásluhou dr. Skřivana bylo zastaveno vystěhovalectví z oblasti velkomeziříčska do Ameriky. Na svých pozemcích předváděl dr. Skřivan místním obyvatelům vzorné hospodaření, aby dokázal, že se dá získat obživa i zde. Tyto pozemky podnes nesou jméno "Amerika". Kaplan P.Jan Havlíček soukromě vyučoval českému jazyku, ale také připravoval nadané žáky k přijímacím zkouškám na německé střední školy. Společně s dr. Skřivanem půjčovali lidem české knihy ze své knihovny. Tato činnost vedla k založení čtenářského spolku a knihovny, o níž máme nejstarší zprávu z roku 1848. Z dalších vlastenců to byli soukeník Antonín Kallab a mlynář Josef Škoda. První velkomeziříčští vlastenci se scházeli v hostinci U bílého koníčka na Hornoměstské ulici. Důležitou úlohu v kulturním životě města mělo divadlo, hrávané ochotnicky v budově bývalého obecního pivovaru zvaného Obecník. V této renesanční budově byla v roce 1842 zpívána píseň "Kde domov můj?" údajně poprvé na Moravě. Vlastenecký život podporovali i studenti, kteří se na prázdniny vraceli do rodného města. V roce 1848 bylo zrušeno poddanství. Byly ustaveny národní gardy "k ochraně osobní a veřejné majetkové bezpečnosti a proti rušení klidu veřejného". Ve Velkém Meziříčí byla garda ustavena na velikonoční pondělí a židovská obec ustavila vlastní gardu v počtu sto mužů. O velikonoční neděli předtím vznikly nepokoje mezi obyvatelstvem, když se z kostela ztratila zlatá monstrance. Z krádeže byli obviněni Židé a došlo k pogromu, při kterém se soudnější občané marně pokoušeli zastavit rozvášněný dav. Později bylo zjištěno, že zlodějem byl kostelník. Národní gardy byly zrušeny roku 1851 a výzbroj se musela odevzdat. Až do roku 1848 tvořily Velké Meziříčí tři samostatné celky: město, zámecký okrsek a židovské město. Roku 1848 byly sloučeny v jednu politickou obec město se zámeckým okrskem a od roku 1851 se sloučily i se židovskou obcí. Roku 1850 byl magistrát po volbách vystřídán voleným obecním výborem a městskou radou. Prvním voleným starostou byl Antonín Kallab, jímž přešla německá správa města do českých rukou. Antonín Kallab byl jediným Čechem v poněmčené rodině Kallabů. Byl také hudebně nadaný, právě on zpíval v roce 1842 píseň "Kde domov můj?", jak zmíněno výše. Jeho vnukem byl hudební skladatel Otakar Ostrčil.



2. POLOVINA 19. STOLETÍ



Již od roku 1850 působil ve městě okresní soud, který měl kanceláře na radnici. Roku 1855 začalo pro okres Velké Meziříčí úřadovat okresní hejtmanství (okresní úřad), jež bylo umístěno na náměstí v domě č. 17 vedle fary. Cechy existovaly do roku 1859. Přibližně v té době (roku 1851) byli ve Velkém Meziříčí 44 ševci, 40 kovářů a kolářů, 35 krejčích, 30 mlynářů, 26 řezníků, 12 tkalců, 12 truhlářů a zámečníků, 11 puškařů, soustružníků, barvířů a zedníků, 9 pekařů, 8 soukeníků, 4 kloboučníci a 3 hrnčíři. Celkem bylo ve městě 234 mistrů, 55 tovaryšů a 69 učňů. V 19. století vznikly ve městě první továrny - soukenka bratří Kallabů (1851), klihárny (Žida Jakuba Buchsbauma od roku 1820, později byla největší svého druhu v republice, vyráběla jemný klíh na poštovní známky), koželužna Antonína Jelínka (1863), továrna na obuv Tita Kršky, továrna na hliněné zboží Vladimíra Čecha, slévárna bratří Breitenbachových, strojírna Antonína Jeřábka (1880). Zpracováním mořských hub a výrobou voňavek a kosmetického zboží se zabývala továrna firmy František Sáblík, jenž ji založil roku 1897 ve Vídni a v roce 1920 ji částečně přestěhoval do Velkého Meziříčí. Klidný rozvoj města přerušila v roce 1866 prusko - rakouská válka. Městem projížděly vojenské oddíly, nejdříve rakouské, pak pruské. Vojáci přinesli do města choleru, na kterou zemřelo mnoho vojáků i obyvatel města. Zemřelí pruští vojáci byli pochováni za židovským hřbitovem. Rozmach hospodářského i společenského života nastal v Meziříčí ve druhé polovině šedesátých let 19. století v souvislosti s obecným uvolněním v Rakousko-Uhersku. V té době byla ve městě také uspořádána první hospodářská výstava, konaná v roce 1868. Vznikají různé spolky, mezi nimi i hasiči (1871). Meziříčský hasičský sbor byl druhým českým spolkem hasičů na Moravě. Zasloužil se o to Titus Krška. Typická je pro toto období snaha o rozvoj školství. Roku 1867 vznikla Rolnická škola, kam jako učitelé přišli Antonín Večeř a Vladimír Čech. Rozvoj zaznamenala měšťanská škola. V roce 1871 byla vystavěna budova německé měšťanky na Sokolovské (stojí dodnes), 1889 měšťanka na ulici Komenského za kostelem. Úsilí o zřízení reálky zatím skončilo neúspěšně. Nesmíme zapomenout ani na významnou úlohu, kterou v kulturních dějinách Velkého Meziříčí sehrálo nakladatelství a vydavatelství - Šaškova tiskárna (založena 1880). Prostřednictvím svých edicí šířila literaturu původní i překlady mezi široké vrstvy čtenářů. Zde také vydával časopis Květy Vladimír Čech, starosta města v letech 1901 - 1905 a bratr básníka Svatopluka Čecha. Rozvoj města se značně zpomalil v osmdesátých letech 19. století, kdy vybudované železniční spoje Velké Meziříčí minuly. Od roku 1886 bylo spojeno železnicí pouze se Studencem a navíc byla železniční stanice umístěna na kopci nad městem. V roce 1893 byla uspořádána Všeobecná krajská výstava, která zachytila soudobý stav výroby i kultury. Národopisné exponáty se staly základem sbírek muzea. Roku 1899 se stal majitelem zámku Rudolf Lobkovic. Ačkoli již roku 1908 zemřel, stačil provést opravy opevnění a v duchu romantické módy zámek regotizoval. Dědicem se stal jeho synovec František Harrach.



20. STOLETÍ


ZAČÁTEK 20. STOLETÍ



V září 1909 byly v okolí Velkého Meziříčí uspořádány císařské manévry, kterých se zúčastnil i císař František Josef i ., následník trůnu František Ferdinand d’Este a německý císař Vilém. Císařští hosté bydleli samozřejmě na zámku. Město na jejich počest vydláždilo Radnickou a část Třebíčské ulice /císař přijel vlakem na staré nádraží a odtud jel na zámek/. Od roku 1907 byla zaváděna elektřina. Od té doby se datovalo blízké přátelství hraběte Harracha s následníkem trůnu, který jej jmenoval svým pobočníkem. V této hodnosti se Harrach zúčastnil rovněž manévrů v Sarajevu v roce 1914, kde svým tělem chránil následníka trůnu před atentátníky. František Ferdinand byl nakonec přece raněn, tu mu hrabě Harrach setřel svým kapesníkem kapky krve se rtů. Po smrti následníka trůnu uchoval Harrach kapesník se stopami císařské krve jako vzácnou relikvii v zámecké kapli. V nastalé válce padlo 144 velkomeziříčských mužů. Na jejich památku byl roku 1933 vybudován pomník v parčíku na Lipnici podle návrhu profesora Václava Bařtipána. Počátkem 20. století vznikly ve městě další střední školy. Zemská vyšší reálka, o jejíž zřízení usilovalo město od šedesátých let, byla povolena roku 1897. S výukou bylo započato roku 1899, nová budova dokončena 1901. Téhož roku byly zřízeny rovněž školy Světlá - ústav pro výchovu dívek (budovy postaveny 1923). Později přibyla ještě Učňovská škola pokračovací (budova 1934). Existence středních škol ovlivnila příznivě kulturní úroveň města. Z velkomeziříčských škol vzešlo mnoho významných osobností. "Světlušky" byly nejen z Moravy, ale i z Čech, případně i z ciziny. Příznivý vliv měla Rolnická a Hospodyňslá škola nepochybně také na široké vrstvy venkovského obyvatelstva, zvláště krátkodobé kurzy pořádané přes zimu. V první polovině 20. století bylo Meziříčí sice ještě okresním městem s bohatým kulturním životem i s několika většími továrnami (textilka, koželužna, výroba voňavek, klihárny), co se týče rozvoje však již začalo stagnovat. Staré podniky nejenže nerostly, ale naopak omezovaly výrobu či byly uzavírány. V roce 1926 ztratilo práci přes 500 lidí uzavřením Beckovy textilní továrny, dalších 100 zastavením práce v Breitenbachově slévárně. S výjimkou drobných živnostenských firem, v nichž majitel pracuje pouze s příslušníky rodiny nebo nejvýše s jedním až dvěma dělníky, neobjevuje se v Meziříčí v tomto období žádný nový podnikatel. Z nastalé krize vyšla úspěšně pouze továrna Jelínkova, specializovaná na zpracování koňských kůží, jež se stala prosperujícím podnikem. V době nejtěžší hospodářské krize (1929 - 1933) bylo ve městě až 660 nezaměstnaných. Část z nich získala dočasně práci při nouzových pracích, jako byly úpravy silnic, kanalizace, regulace řek, úprava Lipnice. V roce 1932 byla rozšířena ulice Vrchovecká zbouráním starobylé Kolouchovy hospody U bílého anděla a lékárny. Byl postaven nový betonový most ve směru na Mostiště. Vybudována byla rovněž budova Okresního úřadu (1930) na Horním městě.



2. SVĚTOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÉ OBDOBÍ



V průběhu 2. světové války se Velkomeziříčsko stalo útočištěm řady ilegálních pracovníků. Ustavila se zde řada různě orientovaných odbojových organizací (Obrana národa, PVVZ, komunistický odboj vedený Jindrou Nováčkem). Odboj dokázala do značné míry spojit Rada tří, jež měla jedno ze svých důležitých center právě na Velkomeziříčsku. V roce 1942 bylo zlikvidováno židovské osídlení. Většina židovských obyvatel se musela dostavit k transportu, který vyrazil z Třebíče 14.5. 1942 a 18.5. dorazil do Terezína. Odtud pak byly odesílány transporty do vyhlazovacích táborů. Ze 70 velkomeziříčských Židů (s okolními a přistěhovanými za války to bylo přes 150 osob) se jich vrátilo jen 7. Ostatní zahynuli. Na sklonku války zde byli postříleni členové revolučního národního výboru, což na dlouho poznamenalo vývoj města. Osvobození přišlo až s posledním dnem války a bylo spojeno s řadou dalších obětí na životech.
Poválečné období bylo ve znamení snahy zacelit válečné ztráty. Projevem skrytého mocenského boje byly ostré spory o vysvětlení tragických událostí z května 1945, jež neuspokojilo ani soudní projednávání případu. Zatímco okolní velkostatky byly v důsledku kolaborace konfiskovány, meziříčský majiteli - účastníku odboje - zůstal až do roku 1948. Proměnu Velkého Meziříčí znamenala až padesátá léta, kdy ve městě vznikají nové průmyslové závody - Kablo, Motorpal (na místě bývalé textilky) a další. Závody vzniklé v tomto období existovaly prakticky až do roku 1989. Byla také vybudována přehrada v Mostištích, která zabránila do té doby častým záplavám. Změnu v postavení města přinesl rok 1960, kdy Velké Meziříčí přestalo být sídlem okresu. Okresním městem se stal Žďár nad Sázavou, který byl přebudován ve velké město na úkor ostatních částí okresu. Nové změny přinesla výstavba dálnice Praha - Brno - Bratislava a zvláště mostu Vysočina přímo ve městě, jehož uvedení do provozu v roce 1978 pomohlo vyřešit nepříznivou dopravní situaci. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došlo k integraci obcí, obklopujících Meziříčí, takže počet obyvatel v té době vzrostl téměř o třetinu (z 10 na 14 tisíc). Další změny nastaly po roce 1989. Většina integrovaných obcí se opět osamostatnila, počet obyvatel se pohybuje kolem 10 tisíc. Průmyslové závody byly zprivatizovány, některé pokračují ve výrobě, jiné zanikly. Došlo ke zdvojení výroby (např. vedle závodu Kablo vznikl konkurenční podnik Draka kabely), vznikly podniky nové, povětšině s menším počtem zaměstnanců. Zvláště v oblasti služeb vzniklo velké množství drobných provozoven. Změny se projevily i ve školství, vznikla Soukromá škola služeb a Obchodní akademie.



PhDr. Marie Ripperová (převzato z Ročenky města Velkého Meziříčí, 1998)