ZÁHADNÁ ZAHRADA

Dnes už není po zahradě ani památky. Zmizela veškerá zeleň, zmizel zahradní domek a obvodová zeď. Zapomnělo se na jednu velkou jihlavskou záhadu, která v roce 1935 vzrušovala veřejnost stejně, jako výstavba sokolovny, právě v jedné části oné záhadné zahrady. Dne 27. dubna 1935 přinesly tehdejší Jihlavské listy obsáhlou zprávu o přípravách na stavbu "stánku jihlavských Čechů - sokolovny". Záhady kolem Fritzovy zahrady. Krásné cizokrajné stromy zčásti zachovány. Podivný zahradní domek. Výmysly lidové romantiky? Pod těmito nadpisy uvádí autor pod zn. U (bezpochyby Vladimír Urbánek) řadu zajímavých skutečností o tomto místě, které, jak sám uvádí, patří k nejméně známým místům v Jihlavě. Není divu, neboť celý pozemek byl uschován za vysokou zdí a to včetně zahradního domku. MUDr. Fritz koupil celou nemovitost v dražbě 24. května 1849 za 1.300 zlatých. Od té doby se stala zahrada jeho velikou láskou, v níž jak noviny uvádí "...žádná květina a žádný strom, ať domácí či cizozemský, neroste všedně a dle pravidel ostatních druhů svých. Jakoby spolčen s přírodou, vypěstoval zde zkušený odborník samé zvláštnosti, pestře skvrnité listí, bohaté, plné květy jindy chudých rostlin, samé odchylky a samé výjimky". Však také po Fritzově smrti obdržel zahradník Ferdinand Selzer na základě závěti 500 zlatých.


Zahrada sama byla odkázána Spolku pro zřízení české opatrovny a zahradní domek pak obývaly chudé rodiny. V roce 1931 kupuje zahradu jihlavský Sokol a v již zmíněném roce 1935 staví na části parcely sokolovnu. Díky pečlivosti členů Spolku pro zřízení české opatrovny byly pořízeny dvě alba s krásnými fotografiemi celé zahrady. Snímky provedl ateliér Čára a koženou vazbu knihař Dvořák. Naposledy viděla veřejnost tato alba, včetně neznámého portrétu MUDr. Fritze, na pietní slavnosti dne 2. srpna 1935. Od té doby zůstala skryta u Františka Šotka, člena jihlavské Besedy a pokladníka Spolku pro zřízení české opatrovny. Je překvapující, že se obě alba dodnes dochovala ve velmi dobrém stavu, snad právě díky uložení u dvou význammých jihlavských spolků. Dnes se jedno album nachází v jihlavském Museu Vysočiny a druhé ve Státním okresním archivu v Jihlavě, právě ve fondu spolku Sokol. Oba exempláře obsahují stejné fotografie v počtu osmi kusů.


Jaké vzácné dřeviny zahrada hostila? Především asi šedesátiletý liliovník, japonské kdoule, několik obrovských thují, červeně kvetoucí kaštan, vysokou borovici vejmutovku, břízy se zvláštními lupeny, japonské gingo, ohromnou americkou lísku, červený buk, stepilý cedr, stromovité hlohy, vzácné javory a duby. Při stavbě sokolovny byla řada dřevin vykácena, některé však byly přesazeny do blízkého okolí. Stopadesátiletý tis byl údajně s velkým balíkem hlíny převezen do zahrady tabákové továrny, dnes podnik Tesla v Havlíčkově ulici. Původní vzhled zahrady nejlépe dokumentují pořízené fotografie v albech. Na několika z nich je zachycen i onen "podivný zahradní domek". Ten byl nositelem největšího tajemství. Přispěl k tomu bezpochyby i romanticky laděný popis celé stavby v tehdejších Jihlavských listech. Do ulice Švecovy (dnes Tolstého) byla obrácena jen tři okna. Všechna ostatní směřovala do zahrady a to včetně dřevěné pavlače, pod níž ve výklenku měl MUDr. Fritz vybudován malý skleníček. Přízemí domku tvořila údajně "pěkná místnost sklenutá do kříže a několik menších světniček podoby žalářních cel". V prvním patře byly prosté místnosti s dřevěnými stropy. Pod budovou samotnou prý byl důkladný sklep, z něhož směřovala severozápadním směrem, asi v délce třiceti metrů, podzemní chodba. Končila závalem, který byl připisován budovatelům kanalisace. Není vyloučeno, že chodba byla přerušena už při výstavbě vojenského špitálu v roce 1786. Mohla být součástí neznámého důlního díla na Špitálském předměstí a nebo ražena při obléhání Jihlavy císařským vojskem v roce 1647, kdy bylo okolí města neprodyšně uzavřeno příkopem a dřevěnou hradbou a chodba sloužila k nočním přepadům či k podobným akcím. Odpověď na tuto záhadu mohli přinést stavitelé bývalé budovy OV KSČ (dnes Okresní úřad). Při výstavbě základů si nemohli nepovšimnout sklepu nebo chodby, neboť zahradní domek stál přímo uprostřed staveniště. Z této doby však není žádných zpráv.


Jedna z pověstí vypráví o tom, že domek byl kněžským vězením, které patřilo ke klášteru a úmyslně byl postaven tak, aby jeho obyvatelé byli isolováni od okolního světa a jejich mysl se mohla plně věnovat rozjímání. Nejmenší místnost prý byla dokonce nejtěžším žalářem, kde byl vězeň zazděn a pouze malým ponechaným otvorem mu byla podávána strava. Nicméně autor článku uvádí, že stáří domku "lze čítati více než sto let". Je připojena i fotografie se značkou "Foto U", na které je pohled do zahrady, ve které se uprostřed starých stromů doslova tísní zahradní dům. V textu se mimo jiné praví, že jde o "mnišský karcer". V kronikách a zápisech prý však nelze nalézt vůbec žádných zpráv a tak je těžké určit, co si vybájila lidská fantasie a co je skutečnost...


Podíváme-li se v archivu do starých map a gruntovních knih, vidíme, že jde o dlouho nezastavěný prostor na Špitálském předměstí (Spital Vorstadt). Nacházely se zde zahrady a také rozsáhlá rámová pole pro potřeby jihlavských soukeníků. O tom vypovídá řada pomístních názvů a později i pojmenování vznikajících ulic. První domy a domky, kterým jsou přidělována koncem 18. století popisná čísla, mohou nám napomoci při pátrání. První stopou může být zcela zaručeně pomístní název, který se v tomto místě udržel až do počátku 19. století - Der so genannte Jesuitengarten (1800) nebo Jesuiten Garten (1813), jesuitská zahrada. Jesuité vlastnili v Jihlavě a okolí celou řadu statků a domů. I po zrušení jejich řádu v roce 1773 a ukončení jejich činnosti v Jihlavě, zanechali u zdejších obyvatel řadu různých pocitů a vzpomínek. Stačí sledovat průběh rekatolisace v protestanské Jihlavě a přísný postup jesuitů a k legendám o vězeních či mnišských karcerech není daleko. Zvláště pak, když prostor zahrady je obehnán zdí a do majetku řádu patřil. Však také pomístní název Jesuitská zahrada se objevuje ještě kolem roku 1820. Pak je vystřídán pojmenováním Beym groszen Rähmhofe (1822), U rámového dvora. Potvrzuje to existenci několika stavení, kam se mohla ukládat upravená sukna, neboť v okolí byla velká rámová pole, což dokládá i fotografický snímek ze druhé poloviny 19. století. Na pozadí již stojící vojenské nemocnice jsou dobře patrné nejen dřevěné napínací rámy, ale i dva vedle sebe stojící domky, z nichž jeden byl už v této době majetkem MUDr. Fritze a patřil později k oněm záhadným.


Při prvním číslování domů mu bylo přiděleno popisné číslo 4 a po novém přečíslování, v roce 1813, pak číslo 13, na Panenském předměstí města Jihlavy. Prvním známým majitelem byl do roku 1810 jistý Andreas Furcht, od něhož dům kupuje Anton a Katharina Jablunka a dne 24. května 1849 se stává majetkem MUDr. Leopolda Fritze. Dům mohl být postaven až po roce 1654, kdy město dostává povolení k opětné výstavbě předměstí. Do té doby měla Jihlava plné ruce práce s likvidací válečných škod způsobených švédskou okupací města. Na Špitálském předměstí, které bylo zcela zničeno, začíná se s výstavbou v šedesátých letech 17. století a to obnovou kostelíka sv. Ducha. Díky rozvoji soukenického řemesla staví se na předměstích rámy a buduje se bezpochyby i řada pomocných provozů, skladů a přístřešků. Z nich vznikají později i obytné domy, když město za hradbami už nestačí pojmout všechny nové příchozí. Jesuité tak mohli využívat darovaný pozemek skutečně jako zahradu ke svým duchovním cvičením a v domku, který byl zpočátku patrně jen přízemí, mohla přebývat i část bratří - laiků, mezi nimiž byla řada malířů a sochařů a velká místnost v přízemí mohla sloužit jako ateliér. Pokud existoval karcer, pak se nacházel ve městě a to přímo v jesuitském areálu v budově semináře nebo koleje.


Stojí za zmínku, že v roce 1834 je zdejší místo nazýváno Jüdische Garküche, což se dá přeložit jako Židovská veřejná kuchyně, kterou v okolí mohla provozovat některá židovská rodina ve svém domě či podnájmu. Svědčí to o nastupujícím přílivu Židů do Jihlavy už před rokem 1848. V této době je zde postaveno již sedm domů a formuje se skutečná ulice, pojmenovaná záhy Hauptstrasse.
Pravděpodobně podle soukeníka Haupta, který zde mohl vlastnit jedno z rámových polí. Jeho syn, Johann Haupt, významný fotograf a zakladatel hornického průvodu, pořídil již zmíněnou fotografii této části jihlavského předměstí, která nám dnes dává nahlédnout o více jak sto let zpátky, právě do míst jedné z jihlavských záhad.


Co říci závěrem? Redaktor Vladimír Urbánek svými články bezpochyby zaujal každého čtenáře. Patrně byl on sám strůjcem všech záhad, jak tomu bylo i v jiných případech. Jihlavský archiv nám poskytuje řadu zajímavých zpráv, ale i docela obyčejných, a právě díky jim naše vyprávění neodhalilo žádnou záhadu. Bylo jen povídáním o jednom místě uprostřed Jihlavy, které bychom už dnes marně hledali. Ale i v tom je cítit onen nádech tajemna, které nás stále přitahuje. Nejen čtenáře novin, ale i vážené badatele nad zašlými stránkami starých knih.







Více fotek



Zájemce o originální fotografie odkazuji na Okresní archiv v Jihlavě, složka 1/C1/23 - fond spolku Sokola.