ZAJEČÍ SKOK

Dnes se vydáme z Rantířova po pravém břehu po turistické značce na Zaječí skok. Půjdeme stále lesní cestou a čas od času dohlédneme až na hladinu řeky, která se líně vine travnatým údolím pod námi, aby nás potom po několika kilometrech opustila a zůstala dole, zatím co my vystoupíme na strmá rulová skaliska a budeme stát třicet metrů nad její hladinou. Budeme obklopeni tichem rozeklaných skal a v korunách pokřivených borovic občas zaslechneme pískání vlaku či kání lesních. O víkendových dnech nás překvapí čadící komíny chat a mimoděk nám připomenou, že tady v dávných dobách se čmoudilo daleko víc z velkého počtu milířů a že jedno z výše položených údolí dostalo podle toho pojmenování Pekelské.


Ještě na začátku tohoto století zde bývalo oblíbené výletní středisko Jihlavanů a vůbec milovníků přírody a dobrého moku, který nabízela restaurace pod břízami kousek od skalní vyhlídky. Zde se dokonce prodávaly pohlednice, které jsou dodnes ozdobou sběratelů. Ale vše pominulo, přišla válka, po válce opět jiné starosti a z výletní restaurace najdeme jen rozbořený a zarostlý sklípek.
Zaječí skok. Němci nazývaný Hasensprung. Málo kdo ví, že to je nejstarší přírodní reservace v jihlavském okrese a že byla vyhlášena už v roce 1924 samotným majitelem těchto pozemků, statkářem Leopoldem Kosovským z nedalekého Horního Kosova, jako reservace soukromá. Však byl také důvod proč toto území chránit a proč je chráněno doposud. Z pouhé opatrnosti však nebudeme uvádět žádné další podrobnosti. Dodejme jen, že v roce 1933 se celá plocha o rozloze 2,2 hektarů stala přírodní reservací.


Rozhodneme-li se pokračovat na zpáteční cestě dál podél řeky, narazíme za skalním masivem na bývalé louky, dnes zalesněné, kterým se říkalo Picalka. Ve zdejším okolí pobývaly od 16. století rodiny Pitzalů či Pizalů, jak byly zapisovány do gruntovních knih. Na loukách se pásly ovce a nedaleko byl brod přes řeku, kudy se jezdilo a přecházelo do tehdejší Německé Vyskytné. A právě tady někde došlo k veliké tragédii, při níž v řece utonuly tři děti městského pastýře. Dodnes nám onu smutnou událost připomíná kamenná deska s nápisem a letopočtem 1698. Kámen prý byl původně umístěn na druhém břehu, ale pak se ztratil a někdy ve třicátých letech byl při těžbě písku vyloven a umístěn na opačné straně. Snad aby měly dušičky blíže domů, k Jihlavě.


My se však vrátíme ještě na chvilku zpátky na plošinu nejvyšší skály, kde je mimo celé řady různých vyrytých monogramů, srdíček a tak, vyryt otisk koňského kopyta. O vysvětlení se nám opět postará jedna z mnoha pověstí tohoto kraje, kterou z německého originálu přeložil JUDr. Karel Polák a upravil autor článku.
Na nedalekých Plandrech žil kdysi zlý rytíř, který honil sedláky jako dravou zvěř, neboť právě divoké štvanice a hony byly jeho největší zábavou. Při nahánění nešetřil nikoho, pomáhat museli mladí i staří. A tak není divu, že ode všech lidí v kraji byl nenáviděn a proklínán.


Bylo prý to kdysi za pochmurného podzimního dne, když rytíř, sedě v hodovní síni, zaháněl pitím svoji špatnou náladu. Tu ho znenadání posedla šílená touha vyjet na lov. Dal tedy zatroubit na lesní rohy, svolal čeleď a na koni vyrazil ze zámku. Na konci vsi dostihli starce, který opíraje se o hůl, ulehčoval svým bolavým starým údům. Rytíř však, vida jej, zahnal nebohého starce do houfu naháněčů a ještě mu přidal pár ran bičem. Stařec, přemáhaje bolest, pravil k čeledi: "Bůh tomu chce, že dnes ulovíme to strašné zvíře!" Štvanice začala. Lesy se naplnily mocným hlukem a křikem. Stařec s vypětím posledních sil snažil se držet krok s ostatními honci. Marně. Tu se objevil rytíř a v bezmezném vzteku nebožáka srazil koněm na zem a ten umíraje, vypustil duši k nebi. V tom okamžiku, kde se vzal tu se vzal, vyrazil z houští zajíc. Rytíř hned zarazil koni ostruhy do slabin a jal se zajíce pronásledovat. Ten doběhnuv ke skalnímu srázu, zarazil se a přikrčil k zemi. Rytíř slepě ovládán pronásledováním nemohl již v poslední chvíli koně zadržet a zřítil se s ním do hlubin údolí, kde na břehu řeky oba na místě zahynuli. Skála se od té doby nazývá Zaječí skok a ve skalisku dodnes lze spatřit otisk podkovy rytířova koně.
Končí vyprávění, končí se cesta k domovu. Planderský rytíř se už nikdy nevrátí, neměl by kam, jeho zámek je zbořen. Rozbořen a v troskách je dodnes patrný i Zadní Dvůr, statek, kde byl ustájen dobytek a ovce a který na počátku 19. století patřil rodině Hellerů. Stál v místech, kde končila kaskáda středověkých hornických rybníčků, z nichž se některé nově upravují na sádky. Jak vidno, není místečka v tomto kraji, kde by se historie alespoň na chvíli nezastavila.