ŽIDÉ ZA VÁLKY NA VYSOČINĚ

Od tohoto okamžiku se stupňoval teror vůči všem protektorátním Židům. Ve 20 hodin museli být všichni doma. Byli vyloučeni ze všech veřejných korporací, dokonce i z krematoria. Nesměli chodit na zábavy, do veřejných místností, kin, divadel, čítáren, knihoven, sportovních podniků a veřejných sadů. Nákupní doba byla většinou omezena od 15 do 17 hodin.


Důležité bylo zabavení veškerého židovského majetku. Konta byla zablokována a byly vypláceny jen nejnutnější částky na obživu. Nemovitosti připadly tzv. vystěhovaleckému fondu. Někde bylo zabavováno i šatstvo a kožichy. Odevzdat se muselo lékařské zařízení, psací a šicí stroje, auta, motocykly, kola, gramofony, hudební nástroje, šperky, zlato, stříbro, umělecké předměty, sportovní výzbroj, rozhlasové přijímače a telefony. Byli vyloučeni postupně ze všech škol, nemocnic a lékáren. Lékaři dostali příkaz, že nesmějí léčit židovské pacienty a židovští lékaři směli léčit jen Židy, pokud k tomu dostali souhlas.


Jinak všichni museli nastupovat na různé hrubé práce. Na nedělní odpočinek neměl židovský dělník nárok. Nakonec už působilo groteskně, když smíšeným domácnostem bylo nařízeno odvést kočky, psy i zpěvné ptactvo. Jízda vlakem či elektrikou byla na zvláštní povolení a v posledním vagoně. Židé nedostávali ovoce, zeleninu, bílou mouku, tvaroh, sýry, vejce, maso, pečivo a cukru jen část.
Židovské náboženské obce zasílaly souvěrcům jen samá nařízení a příkazy. Podobně jako v Jihlavě, i třeba v Havlíčkově Brodě byla řada významných židovských rodin nejdříve přestěhována do Prahy a teprve odtud následovala tragická cesta do Terezína a dále do koncentračních táborů. Toto se dálo už od 10.8.1939! Ostatní se stěhovali stále do menších a horších bytů. Mimo to prodělávali řadu tzv. registrací a lékařských prohlídek, o nichž nikdo nevěděl, k čemu vlastně jsou.


Oficiální potupou, ale i hrůzou, bylo nošení žluté hvězdy od roku 1941. Chodit bez označení bylo smrtelně nebezpečné a jak uvádí svědkové, mnohdy končilo udáním a okamžitým transportem do koncentračního tábora. Tak končila často i prohlídka kabelek nebo aktovek, kde stačilo nalézt noviny, které nesměli Židé odebírat, ohryzek z jablka, na které neměli nárok a nebo nedopalek cigarety. V roce 1942 vstupuje v platnost zákaz Židům i míšencům vstupovat v sňatek s protektorátními příslušníky. Ústředí Pražské židovské obce, která řídí všechny ostatní náboženské obce v Protektorátě, se přejmenovává na Židovskou radu starších.


Postupně dochází i na smíšená manželství, která jsou v průběhu roku 1944 postupně soustřeďována do nových internačních a později koncentračních táborů v Praze, stadion Hagiboru za Olšanskými hřbitovy, dále pak v Šakovicích u Prahy a v Postoloprtech, kam směřovaly i rodiny z Brtnice. Všude se pracovalo pod dozorem SS. Arijským partnerům pak bylo slibováno, že se mohou všeho zbavit, rozvedou-li se se svým židovským partnerem. Ani zde však pro mnohé nebylo toto místo posledním a ještě v prvních měsících roku 1945 byly realisovány transporty do Terezína, kde se dokonce plánoval provoz nových plynových komor od 7. května 1945! V té době však byl Terezín pod ochranou Červeného kříže a ruské tanky byly již nablízku. Zůstaly nekonečné seznamy umučených Židů, nekonečné utrpení a bolest těch, kteří se dočkali osvobození...

(Volně zpracováno podle výpovědi V. Pokorné z Havl. Brodu v knize Havlíčkobrodsko v národním odboji /HB 1946/)



Ladislav VILÍMEK, Rounek 25