ZMAŘENÉ ŽIVOTY – VELKÉ MEZIŘÍČÍ

Tenkrát ještě v Osovém a v Křenicích stávaly tvrze. Osovský zeman měl syna Bořka, v Křenicích dceru Elišku. Rodiče byli přáteli a jejich děti si od prvních krůčků spolu dobře rozuměly a často si hrály.


Těžko říct, co bylo později příčinou neshod mezi oběma zemany. Přátelství časem povadlo a rodiny se přestaly navštěvovat. Děti, které se dlouhé roky neviděly, mezitím dospěly v statného jinocha a krásnou pannu. Když bylo Elišce šestnáct let, zemřela jí matka. Otec společnost příliš nevyhledával, starost o domácnost převzala stará hospodyně Maruše a Eliška? Ta žila bez kamarádek. Vypomáhala Maruši v kuchyni, bavila ji práce na zahradě, a když dostala od otce k narozeninám koně, ráda vyjížděla do blízkého okolí.


Jednou si vyjela ke svému oblíbenému místu. Chvílemi koně zastavila a rozhlížela se po krajině. Pokračovala v jízdě a přitom ani nevěděla, že se dostala blízko k osovské tvrzi. Náhle z křoví vyběhl velký pes a se zuřivým štěkotem se hnal proti nim. Kůň zneklidněl, začal se vzpínat a jenom díky důraznému odvolání psa se kůň nesplašil. Vyděšená Eliška seskočila z koně a vidí mládence, který jí spěchal v ústrety. Byl to on, kdo včas zarazil dorážejícího psa. Eliška rázem poznala v ochránci druha svých dětských let, Bořka. Z náhodného setkání měli oba radost. Posadili se pod starou lípu a vzpomínali na krásné dětství.

Mladí v sobě našli pozapomenuté přátelství a bez ohledu na spory rodičů se začali potají scházet. Jejich vztah brzy přerostl v oboustrannou lásku, kterou však tajili z obavy, že otcové by jejich schůzkám nepřáli…


Starým zvykem bylo pořádání velkého plesu v zimě na velkomeziříčském hradě. Scházeli se tam páni a zemani se svými rodinami z širokého okolí. A toho roku přišla pozvánka na slavnosti oběma zemanům. Zatímco křenický zeman spoléhal, že tam najde Elišce ženicha, Eliška s Bořkem se domluvili, že na plese řeknou rodičům o své lásce. Déle už nechtěli žít v nejistotě.

Nastal ten slavný den. Eliška s otcem přijeli na saních do zámku. Bořek už tam netrpělivě očekával svou vyvolenou a hned, jak muzikanti začali hrát, požádal Elišku o tanec. Každičké chvliky využívali k láskyplným rozhovorům, takže si ani neuvědomovali, jak čas rychle plynul.

Bylo krátce po půlnoci, když pro Elišku přišel nový tanečník, Břeněk, zeman z Budče, člověk divoký a neurvalý. Tomu se Eliška na první pohled zalíbila. Během tance tanečnici bez obalu řekl: "Líbíš se mi, brzy přijedu do Křenic a požádám otce o tvou ruku."

Dívka zbledla, polekala se a utekla z kola. Spěchala k otci a svěřila se mu se svou láskou k Bořkovi. Také Bořek víc neváhal a řekl rodičům, kterou dívku má rád. Oba mladí s nadějí i pochybnostmi očekávající, jak se rozhodnou rodiče, byli nakonec mile překvapeni. Stará neshoda byla zapomenuta, oba zemani si podali ruce a svorně prohlísili, že dětem v jejich štěstí bránit nebudou. Přátelství mezi oběma rodinami bylo opět navázáno a domů odjížděli z meziříčského hradu společně.
Druhého dne se přihnal na křenickou tvrz Břeněk a žádal zemana o Eliščinu ruku. Souhlasu se však nedočkal.

"Nemůžu ti vyhovět. Nebudu dceru nutit do sňatku s tebou. Sama si vyhledala ženicha, dlouho před tebou. Oba se mají rádi a brzy bude svatba," vysvětloval otec. Rozzuřený Břeněk mu odsekl: "Přijel jsem pro souhlas. Mám Elišku rád a Eliška musí být mou za každou cenu!" Vyběhl z tvrze a odjel.

Teď ve vztazích přituhlo. Následující dny žili na obou tvrzích v obavách, aby snad Břeněk Elišku neunesl. Proto se Osovští a Křenický domluvili, že svatba musí být co nejdříve.

Domluveno a nastaly přípravy. Uklízelo se, vařilo a peko – a Eliška s Bořkem? Byli šťastni, vídali se den co den.

Do svatby zbývaly tři dny. Když se večer vracel Bořek od své nevěsty, sotva vyjel na koni z křenické tvrze, vyrazil proti němu Břeněk a vyzval ho na souboj. Tehdy platívalo, že žádný zeman, který nechctěl být považován za zbabělce, nesměl takovou výzvu odmítnout. Bořek nezaváhal a souboj přijal. Smluvili se, že přes vodu na sebe vystřelí tři šípy. Kdo zůstane nezraněn nebo bude méně zraněn, ten získá Elišku.


Příštího dne ráno byli na místě. S Břenkěm přijel jako svědek jeho čeledín, Bořka doprovázel otec a křenický zeman. Jenom Eliška, o kterou šlo, o souboji nevěděla.
Ráno byla neklidná. V noci se jí zdál podivný sen: Stála v něm na zahradě u keře červených růží a trhala je. Náhle se obloha zatáhla, zvedl se prudký vítr, z oblohy sjel blesk, zapálil keř a ten zhořel. Když Eliška vypravovala o svém snu hospodyni Maruši, zeptala se:

"Myslíš, že jde o zlé znamení? Sama nevím, jak si mám tento podivný sen vysvětlit."

Maruše její obavy potvrdila, ale i trochu vyvrátila:

"Možná někdo z blízkých zemře, možná je toi výzva k opatrnosti, aby k neštěstí nedošlo, víc také nevím."

Eliška nemeškala a vyběhla ven. Zdálo se jí totiž, že slyší Bořkův hlas. to už ale oba sokové stáli na svých místech a napínali kuše. Vtom oba vystřelili první střely. Obě prolétly kolem protivníků. Ani druhý vystřelený šíp nikoho nezasáhl. Zbývaly poslední šípy. To už se Eliška v jakési předtuše neštěstí rozběhla k Bořkovi.
Oba soupeři vypustili poslední, osudový šíp. Bořkův se zaryl Břeňkovi do prsou, padl i Bořek, zasažený střelou Břeňkovou.

Eliška se s pláčem vrhla k umírajícímu ženichovi. Marný byl její pláč, marně šeptala Bořkovi slova lásky. Bořek ještě z posledních sil zašeptal tři slova: "Mám tě rád."
Dva mladé životy padly. Tím však tragédie neskončila. Eliška se z těžkého zármutku nevzpamatovala. Ulehla a zanedlouho utrápená žalem zemřela i ona.
V místech, kde soupeři padli,byly zasazeny hrubě opracované kameny s vyrytými kříži, aby připomínaly kolemjdoucím, že tam byly zmařeny tři mladé životy…



Z knihy: POVĚSTI Z VYSOČINY (Miroslav Hedbávný, 2001)