V roce 1968 posílal tanky jinam

"Tehdy jsme samozřejmě poslouchali vysílání rozhlasu, ale v Jihlavě dosud nikdo z okupantů nebyl. Teprve asi kolem 16. hodiny odpoledne se rozšířila zpráva, že Rusové stojí na Kolíblu. Ale až navečer se na náměstí objevilo průzkumné obrněné vozidlo, na náměstí z něho vyskákali vojáci, kteří se kryli za kašnou, a když nepřišel žádný odpor, tak zřejmě vysílačkou informovali další ozbrojené síly.

Na toto jsme se dívali z vikýře našeho baráku (rohový dům ulice Farní a Masarykova náměstí) a samozřejmě jsme nebyli sami. Za okny, po střechách bylo vidět další obyvatele, kteří pozorovali okupanty.

Krátce potom na náměstí přijeli Maďaři, nikoliv Rusové, a měli také tanky. To už k nim přicházeli první naši lidé a přihodilo se to, že při najíždění tanků jeden z nich bokem shodil - ne přejel, jak někdo tvrdí - muže, který byl zjevně opilý a po náměstí se pohyboval již delší dobu. Chtěl dokonce stavět nesmyslně barikádu na silnici na náměstí, kde to lze samozřejmě snadno objet.

Tehdy jsme měli před poštou oplocené stanoviště, na kterém sebral krompáč, že bude vykopávat dlažební kostky. Potom zase vytrhl poklop z kanálu, že bude stavět barikádu, ale do kanálu spadnul, tak ho museli lidi vytahovat.

Když ho pak ten tank odhodil levým blatníkem, nějaký Pavel Gilet tohohle nebohýho člověka odnesl na rukách do sanitky. To se stalo tak kolem desáté večer a pak jsme se dozvěděli, že to nepřežil."

Josef Urban nyní bydlí v Dudíně, kde má domek. Paní nám přináší poctivé domácí kafe a pak si povídáme dál o tehdejších událostech.

"To víte, nic moc jsme nevěděli, proto se všechno probíralo v hospodách. A to člověk hned po nějakým tom pivu začne vymýšlet, co dělat. Byl jsem po práci v hospodě na Pančavě, která je přímo pod Kolíblem. Čelo kolony okupantů stálo kousek výš na Kolíblu, chodili jsme je tedy provokovat s pivem v ruce.

Do Jihlavy do města se ale okupanti odvážili až večer, když už jsem byl doma a vše sledoval z domu. První tady byli Maďaři, kteří ale v Jihlavě nezůstali, a po nich teprve přišli Sověti, kteří zabrali poštu a další budovy.

Samozřejmě již tu noc se po Jihlavě začaly psát první nápisy proti okupantům - sehnal jsem s kamarády asi sto litrů barvy a živelně jsme chodili psát po Jihlavě protestní nápisy. Pamatuji si, že i propagační podnik v Jihlavě napsal krásný veliký plakát a dal ho na znojemskou křižovatku, tam ještě tehdy průtah nebyl, teprve se začínaly dělat nějaké práce na hradbách. To byl plakát napsaný perfektní ruštinou."

"Ve firmě, kde jsem pracoval, jsme používali bílé přilby a černé "fáráky". Druhý den jsme po ránu sledovali na hradbách, jak přijíždějí kolony do Jihlavy a pak pokračovaly dál. Měli rozestavěné regulovčíky, které zase na konci kolony posbíralo vozidlo, a tak jsem využil situace, kdy na křižovatce Brtnická a Znojemská nikdo nestál a postavil jsem se tam jako regulovčík sám.

To víte, bylo mi dvaadvacet, posílil jsem se nějakým pivkem a když z Kolíblu přijížděla další kolona, tak jsem ji nasměroval po Znojemský směrem na Stonařov. Tehdy byly všude polámány ukazatele směru nebo otočeny špatným směrem, takže mi to zbaštili. Kde se to ve mně vzalo, to nevím, ale zmátla je moje bílá helma. Prý dojeli až někam za Stonařov, než zjistili, že jedou blbě. Tak se museli vrátit, ale to už jsem tam na ně nečekal."

Na tohle má prý Josef Urban svědky a prý ho vůbec nenapadlo, že by také mohli okupanti střílet. To vše se ale také později stalo na jiných místech republiky a vyvolávalo to další protesty našich občanů.

Josef Urban se tehdy připlétal do dalších událostí. "Pamatuji si, jak nám například asistovali policajti, když jsme natírali jakýsi nápis na dnešní Radniční restauraci. Drželi nám lešení a říkali - chlapi, opatrně, ať nespadnete. Můžu vám říct, že tenhle nápis se zakrátko zabílil, ale kdykoliv zapršelo, tak se znovu objevil. Použili jsme nějak zelenou barvu ještě z toho geologického průzkumu, a ta se po čase vždycky objevila znovu. Doslova a do písmene se ten nápis musel přeomítat. Zůstalo to tam vždy po dešti vidět několik roků, než se podařilo nápis odstranit."

Nejen nápisy po Jihlavě, ale samozřejmě také vyvěšováním vlajek dávali Jihlavané najevo svůj protest proti okupaci.

"Sekretariát KDU-ČSL se tehdy nacházel vedle Hvězdy a zjistili jsme, že na něm vlajka nevisí. Tak jsme na toho tajemníka nebo sekretáře vlítli, jak to, že nevyvěsil vlajku? Prý že žádnou nemají. Ale když jsme mu pohrozili, že by mohl vylétnout oknem - ejhle, vlajku rychle našel!

Ale nebyla v tom našem počínání žádná organizace, bylo to takové živelné, lidi viděli, že máme s kamarády barvu, tak se k nám přidávali."

Ptám se, jestli taková živelnost nevedla také k chybám.

"Samozřejmě, že jsme udělali nějaké chyby, naštěstí bez vážnějších následků. To například když z Kretzlu vyběhla ženská a začala křičet - Chtěl mě znásilnit a takovýhle věci.

Tak jsme tam vlítli s Josefem Tojnerem - ten se mnou prožil všechny anabáze - s námi byl i nějaký Jihlavák, a tam opravdu byl na chodbě chlápek. To nás rozčílilo - tady jde o národ a nějak darebák tady bude otravovat ženský - tak jsme se do něj docela nevybíravě pustili a on na nás: Co blbnete? To byla moje manželka, my se rozvádíme!

Ukázalo se, že se tam hádali o nějaký hrnečky a žena se rozhodla toho využít a takhle na něj poslala dav. Tak jsme s ním potom šli na pivo."

I v dalších dnech prý Jihlavané prováděli okupantům naschvály.

"Pamatuji si, jak nějaký Kotrč potkal na Znojemském mostě ruské vozidlo, které bylo uzpůsobené k rozhazování propagačních materiálů. To jelo krokem a Rusové z něho vyhazovali nějaké balíky letáků. A ten Kotrč využil toho, že to vozidlo bylo celé opancéřované, i boční okna měla jenom takovou malou průrvu, a tak ty balíky sbíral a zase je házel zpátky do toho auta.

A když to toho vojáka uvnitř rozčílilo a chtěl se podívat, proč se mu balíky vracejí zpátky, musel sklopit takový pancéřovaný poklop a vystrčit hlavu. V tu chvíli mu ten Kotrč ten poklop přirazil zpátky a to zřejmě nebylo nic příjemného, protože vozidlo vyrazilo velkou rychlostí jinam.

Napadaly nás i jiné blbosti. Pamatuji si, že jsem při nastěhování zjistil, že u vedlejšího vikýře je velký prak. Soused - už nežije - ho tam měl pro prvomájové průvody, sestřeloval nafukovací balónky. Pokušení vystřelit s ním po okupantech na náměstí, vykukujících z poklopů tanků a obrněných vozidel, bylo veliké. Naštěstí si ale člověk pomyslel - co když začnou v úleku pálit do lidí na náměstí? Stát by se to mohlo zřejmě lehce.

Ještě větší blbost nás napadla, když jsme probírali s kamarády, co můžeme dělat proti okupantům. V té době byla podkopána Znojemská ulice pod náměstím a byla podepřena trámy.

Kdybychom trámy v podzemí odstranili, vozovka by se probořila a těžký tank by se zřejmě propadl. Jenže pak jsme si uvědomili, jak blízko stojí okolní domy a naštěstí nám došlo, že by mohlo dojít k porušení jejich statiky a následnému zřícení. Mohlo by to přinést množství obětí.

B yli jsme už dokonce ve sklepeních pod vozovkou toho 21. srpna večer, ale na poslední chvíli nám to došlo."

Střety s okupanty byly na denním pořádku a ne vždy vítězili místní. Hodně nepříjemná událost se stala kamarádovi Josefa Urbana asi měsíc po zahájení okupace.

"Rusové měli v jednom domě naproti Komerční bance zabraný dům, kde měli velitelství. Před vchodem stával Gaz s vojáky a my, když jsme chodili z Legio domu lehce "pod parou", jsme je tam hecovali.

Náš kamarád Pavel Bohuslavů tehdy dostal neodolatelnou chuť dát nějakému Rusovi facku. Říkali jsme mu - vykašli se na to, odtáhli jsme ho až do Husovy ulice, kde bydlel, a mysleli jsme si, že je situace vyřešena.

Jenže jeho nutkání bylo tak silné, že počkal, až zajdeme, a vrátil se před Komerční banku a tam jednomu vojákovi opravdu udělil nějaký šťouchanec. Jenže to neměl dělat - hned tam byl druhý, namířil na něho samopal a zavedli ho dovnitř. Jeden z nich šel žalovat veliteli a když se vrátil, pod samopalem ho zavedli do Gazu a vyrazili s ním z města ven.

Když nám to později popisoval, vystřízlivěl prý během jedné minuty. Loučil se se životem a když někde zabočili na polní cestu, tušil nejhorší. Nařídili mu, aby sesednul a sami ještě otáčeli Gaz, když před sebou uviděl stoh slámy. Utíkal k němu ze všech sil. Naštěstí po něm nikdo nevystřelil, a tak se zahrabal do slámy a jen se modlil, aby Rusové slámu nezapálili.

Teprve večer za tmy se vyhrabal ven a musel po svých odněkud od Havlíčkova Brodu do Jihlavy. A dlouho mu trvalo, než se přiznal, proč byl druhý den takový unavený. Tu hrůzu si prý bude pamatovat celý život."

Pohnutá doba přinášela pohnuté chvíle. Naštěstí ve vzpomínkách zůstaly i ty humorné, i když jich asi nebylo mnoho, trpký pocit zrady ale na jazyku a v ústech převažoval.

"Pamatuji si, že když Rusové obsadili poštu, kromě hlavního vchodu ještě postavili k vedlejšímu zamřížovanému vchodu nějakého vojáka. Byl to takový prcek, asi metr šedesát. Den po okupaci jsme nešli do práce, lítali jsme po městě, a tak jsme tady toho vojáka zpovídali, co u nás dělají, hecovali jsme ho, že jsme taky dělníci a on z toho koukal jak pitomý.

A najednou šel kolem nějaký Jarda Přibyl, instalatér, v montérkách a s brašnou. Jak ho ten Rusák uviděl, řekl: Éto rabotšij! a skočil po něm a začal ho ocumlávat. Nemohl pochopit, že u nás dělníci nenosí všichni montérky! Chudákovi Jardovi jsme se smáli ještě několik let, že to bylo, jak když se potkal Husák s Brežněvem."

Aktuální články z Jihlavy